Malá ochutnávka z knihy Sazínkové a Mračná země

Tajná rada lučních sazínků

Ve stejném okamžiku docela blízko nich jedná shromáždění sazínků o tom, jaké starosti se na celý semínkový svět hrnou.

„Již spoustu let jsme se na tomto místě nesešli, nemuseli jsme, ale takové sucho nikdo z nás nepamatuje. Semínka vysychají, nepršelo několik měsíců. Pokud nezaprší do příštího úplňku, následky budou strašné. Květiny ani stromy nebudou mít dost vláhy, aby rostly a kvetly, a včelky budou marně hledat, kde by se napily nektaru a nabraly pylový prášek, a zeslábnou. A my tak přijdeme o všechny sladké plody. Uschne i les, a pokud nebudeme mít šťavnatá semínka, nic jej neobnoví. Hrozí nám pohroma!“ zvolal sazínek, stojící na velikém kameni.

„Nebude tak zle,“ přerušil ho prastarý sazínek s  dlouhými šedými vousy. „Toto sucho bylo předpovězeno už před mnoha a mnoha lety, píše se o něm ve všech starých knihách. Ještě jsem nestačil všechny důkladně prostudovat, jisté ale je, že déšť musíme najít a dostat nazpět my, sazínci.“

Mezi ostatními to zašumělo: „Ale jak? My to přece nemůžeme zvládnout! V tom jsou nějaké zlé čáry.“

„A také se v nich píše o statečném sazínkovi, který se vypraví až do daleké Mračné země, aby náš svět zachránil a vrátil zpět vodu a vláhu pro naše semínka,“ přerušil jejich obavy prastarý sazínek.

Sazínkové se rozhlíželi jeden po druhém a překřikovali se: „A kdo je to? Kdo se má vydat na cestu?“

„Všechno je ve staré věštbě. Píše se v ní, že musíme počkat na znamení!“ odpověděl prastarý sazínek. Odkašlal si a spustil:

„Jen kouzlo semínka zachrání,

až strašné sucho jim klíčit zabrání.

V nejvyšší nouzi, v pylové bouři,

svěřte rytíři, jenž oči nezamhouří,

ať se do Mračné země vydá

a najde příčinu, v níž spočívá bída.

Až zdroj vody najde a vrátí ji na zem,

pak semínkům i sazínkům uleví se rázem.“

Sazínek na kameni se zamračil: „Rytíř? Pylová bouře? Mračná země?“ opakoval vzrušeně slova z věštby. Odmlčel se a pak pokračoval: „Já si myslím, že nemáme mnoho času. Nevím, jestli musíme čekat na rytíře z věštby. Možná by bylo lepší, abychom vybrali někoho z nás, kdo bude ochotný se vydat na průzkumnou výpravu,“ otočil se k sazínkům, shromážděným kolem kamene.

Všichni přítomní ihned pochopili, co tato výzva znamená. Někdo z nich by se teď měl nadšeně přihlásit. Nejlépe všichni. Jenže nezvedla se ani ruka.

Jeden ze sazínků se schoval za list kapradí a předstíral zájem o ni tak zaujatě, jako by kapradina byla tou nejvzácnější lesní rostlinou. Další prohrabával půdu, lovil z ní semínka a plnil si jimi kapsy tak horlivě, jako by to byla poslední semínka na světě. Třetí přepečlivě oprašoval kamínek opodál.

Zkrátka všichni dělali nebo se tvářili, že jsou natolik zaměstnaní, že výzvu o záchranné výpravě ani nezaslechli, natož aby projevili odhodlání se na ni vydat.

Nakonec ten, co se schovával za kapradím, vystrčil svůj nos a promluvil: „No, pokud staří sazínkové zanechali takový vzkaz nebo věštbu,“ odkašlal si a utřel si nos do rukávu, „tak bychom jim měli důvěřovat a na rytíře počkat.“

„Borůvka má pravdu,“ halasili ostatní, „proč bychom jim nemohli důvěřovat?“ Nikomu z nich se ani trochu na výpravu nechtělo, ochotně by přenechali takové dobrodružství rytíři z věštby.

Ale sazínek na kameni se nesouhlasně mračil.

Uklonil se prastarému sazínkovi a důležitě spustil: „Vaše ctihodnosti, když dovolíte, rád bych se vyjádřil. Staří sazínkové byli jistě velice moudří, ale neměli znalosti, jaké dnes máme my. Nedokázali spoustu přírodních úkazů vysvětlit, a proto věřili kouzlům a věštbám. Velice si jich vážím, ale myslím, že dnes nám nepomůžou. Měli bychom použít naše znalosti a vrátit vodu na zem. Ne pomocí kouzel, ale pomocí vědy!“ Svá slova zdůraznil zdviženým hlasem i prstem.

Ostatní sazínkové se k odpovědi příliš neměli. Prastarý sazínek pokýval hlavou:

„Mudrlo, máš velikou pravdu, musíme se pokusit zachránit semínka vlastními silami. Nemůžeme čekat na rytíře. Možná bychom se nedočkali.“

Borůvka se nadechl, chystal se protestovat.

Jenže vtom se stalo něco nečekaného. Z přemýšlení nad rytířem je vytrhlo šumění a křik. Všude kolem pršela semínka netýkavek jako obrovský ohňostroj, ten zvířil pylový prach, který všem vlétl do nosů, a pro tu vůni jim z očí vytryskly slzy. Následovalo hlasité „žuch“ a od země vzlétla spousta motýlů.

Nerozumné rozhodnutí rozumného pana Fouska

To pan Fousek a Jeník ani neměli čas se pořádně vylekat, jejich sešup skončil a oni se ocitli na dně hlubokého údolí.

„Páni,“ vydechl údivem Jeník, když se zvedl ze země, „tady jsem ještě nikdy nebyl.“

„Ani já ne,“ souhlasil pan Fousek. Stáli v husté mlze pylových zrn, která se zvířila při jejich dopadu na měkkou zem, do mechu a mezi rozkvetlé květiny. Kořen stromu, který nahoře přeskočili, zakrýval spolu s vysokými kapradinami prudký svah. Byli by se z něj zřítili dolů na místo, kde teď stojí. Naštěstí skočili do dávno zapomenuté stružky, kterou vytvořila voda, a sklouzli po ní jako po skluzavce na dno hlubokého údolí.

Kolem nich se zvedaly příkré stěny. Místo však nepůsobilo nijak strašidelně. Stěny byly porostlé kapradím a barevnými květinami, voněly tu svlačce, modrá kvítka rozrazilu se třpytila rosou a do toho jako slunce žlutě zářil vlaštovičník. Na vrcholu srázu tvořily zelenou střechu stromy, jejich koruny se nakláněly nad údolí a dotýkaly se navzájem větvemi jako ruce vztažené k pozdravu. A skrze ně se sem dralo polední slunce a ozařovalo skrytý zelený svět jako tisíce lampionů. Motýli roznášeli sluneční paprsky na svých barevných křídlech a provívali zeleň duhovými barvami.

„Poslouchej,“ zašeptal pan Fousek. A oba poslouchali. Vysoko v korunách stromů zpívali ptáci, jejich zpěv se nesl ozvěnou až ke dnu údolí.

Po Albertovi nebylo ani památky, vzdal pronásledování, ti dva skřítkové mu nestáli za tu námahu. A sazínkové na něj úplně zapomněli.

„Já myslím, že vím, kde jsme,“ přemítal pan Fousek. „Myslím, že jsme na starém poradním místě lučních sazínků. Tady se scházeli, když měli starosti. Ale už dlouho se nepoužívá.“

„Proč?“ podivil se Jeník.

„Protože sazínkové dávno nemají starosti, žijí v klidu. A tak není potřeba svolávat velké rady,“ poučoval pan Fousek.

„To není tak úplně pravda,“ ozvalo se blízko nich. Jak se pylová mlha pomalu rozplývala, pan Fousek i Jeník zjistili, že na dně údolí nejsou sami.

Pan Fousek strnul a jen hlesl: „Tajná rada lučních sazínků!“