Tajná
rada lučních sazínků
Ve
stejném okamžiku docela blízko nich jedná shromáždění sazínků
o tom, jaké starosti se na celý semínkový svět hrnou.
„Již
spoustu let jsme se na tomto místě nesešli, nemuseli jsme, ale
takové sucho nikdo z nás nepamatuje. Semínka vysychají,
nepršelo několik měsíců. Pokud nezaprší do příštího
úplňku, následky budou strašné. Květiny ani stromy nebudou mít
dost vláhy, aby rostly a kvetly, a včelky budou marně hledat, kde
by se napily nektaru a nabraly pylový prášek, a zeslábnou. A my
tak přijdeme o všechny sladké plody. Uschne i les, a pokud
nebudeme mít šťavnatá semínka, nic jej neobnoví. Hrozí nám
pohroma!“ zvolal sazínek, stojící na velikém kameni.
„Nebude
tak zle,“ přerušil ho prastarý sazínek s dlouhými šedými
vousy. „Toto sucho bylo předpovězeno už před mnoha a mnoha
lety, píše se o něm ve všech starých knihách. Ještě jsem
nestačil všechny důkladně prostudovat, jisté ale je, že déšť
musíme najít a dostat nazpět my, sazínci.“
Mezi
ostatními to zašumělo: „Ale jak? My to přece nemůžeme
zvládnout! V tom jsou nějaké zlé čáry.“
„A
také se v nich píše o statečném sazínkovi, který se vypraví
až do daleké Mračné země, aby náš svět zachránil a vrátil
zpět vodu a vláhu pro naše semínka,“ přerušil jejich obavy
prastarý sazínek.
