Vampýrkova neléčitelná sluneční alergie

Pamatujete si, jak jsem si vyzvedávala Adámka s Magdalénkou v kanceláři ohněm značně pošramocené paní ředitelky?

Tak dnes jsem si děti v její kanceláři vyzvedávala opět. Jenže tentokrát ony vypadaly, jako by je protáhnul komínem, zatímco paní ředitelka byla ztělesněním elegance a čistoty. Bílý nažehlený límeček košile položený na klopě prudce elegantního saka přímo ozařoval.

Stav dětí mě dost znervóznil. Zvláště proto, že jsem si nemohla nevšimnout šedivého dýmu, jenž se vznášel nad školní střechou.

Že by v tom tentokrát nebyly nevinně?

Adámek navíc pevně tiskl víčka k sobě a nerozlepil je, ani když jsem promluvila.

„Co se to tu dělo?“ vyhrkla jsem bez pozdravu.

„Podle všech důkazů, které byly předloženy školníkem Masojídkem, Adámek s Magdalénkou zabránili požáru na půdě.“ přiznala dětem neochotně zásluhy paní ředitelka.

Ulevilo se mi a zároveň jsem byla ohromena. Děti jsou v pořádku a navíc hrdinové. Mé mateřské srdce se chvělo pýchou.

Jenže co ten Adámek? Zamračila jsem se na jeho stále pevně sevřená víčka. V náhlém vnitřním popudu jsem zašmátrala v kabelce a vytáhla tmavé sluneční brýle. Neptejte se mě, co mi dělají věci veskrze letního užití v kabelce ještě na sklonku podzimu. Důležité bylo, že když si je Adámek nasadil na nos, vydechl úlevou.

Paní ředitelka nás propustila bez dalších zbytečných průtahů a tak jsem byla ještě na chodbě před ředitelnou Magdalénkou poučena, že Adámek trpí vampýrkovou NELÉČITELNOU sluneční alergií.

Mezi její hlavní a v podstatě jediný příznak patří absolutní nesnášenlivost slunečních paprsků, které na oči působí jako milióny jehliček.

„To je pravda.“ zamumlal Adámek.

Doma jsem položila před děti hrnečky kouřícího kakaa s maršmelouny: „Musíte mi povykládat, co se všechno semlelo. Určitě na nějaký lék přijdeme.“ nevzdávala jsem se naděje.

„Jenže Literka říkal, že na to lék neexistuje.“ nedala se zviklat Magdalénka.

Její zarputilost mě trochu znejistěla. Co když je to pravda? Co když na vampýrkovu sluneční alergii lék skutečně neexistuje a Adámek bude moct chodit ven jen v noci?

Povzdechla jsem si.

Dnešek nebyl povedený od rána. Bylo totiž 11. listopadu, den plný očekávání. Měl přijet Martin na bílém koni a přivézt sníh. Adámek se na něj těšil celý podzim. Ale když jsme se ráno probudili, vítala nás obloha bez jediného mráčku a teploměr v kuchyni ukazoval 12°C. Okamžitě bylo jasné, že dneska žádný sníh neuvidíme.

Adámek odcházel do školy otrávený na nejvyšší možnou míru. Mračil se jako bubák a Madlenka vedle něj cupitala tiše jako myška.

Tak jsem je ráno viděla naposledy.

Dál už musely vyprávět děti:

Ve škole se Adámek nedíval napravo ani nalevo, s Magdalénkou se sotva rozloučil a zaplul do své třídy a lavice. Nezajímal ho ani Pidišpín a nestaral se o Literku.

První hodina se mučivě vlekla. Adámek se občas podíval z okna, zda neuvidí aspoň slibný mráček. Ale obloha dál zarytě modře zářila.

„To je taková nespravedlnost.“ mumlal si pro sebe.

Najednou Kubík, který seděl před ním, vykřikl: „Podívejte, sněží!“

Nemožné, pomyslel si Adámek, ale skutečně – z modré oblohy se sypaly bílé vločky. Přímo chumelilo.

Adámek na nadílku nevěřícně hleděl, ale pak se zamračil. Tady něco nehraje. Uvědomil si, že dnes před vyučováním ani na malou chvilku nezahlédl Pidištína. Začal tušit velikou neplechu.

Rozhlédl se po třídě, všichni obdivovali chumelenici. Paní učitelka se zabrala do vyprávění legendy o svatém Martinovi. A u dveří se cosi mihlo.

Literka!

Naléhavě mával na Adámka, aby ho následoval.

Adámek se vyplížil ze třídy za Literkou a společně utíkali ke schodišti.

Když probíhali kolem třídy prvňáčků, Magdalénka vystrčila nos a povídá: „Já tušila, že ten sníh nebude jen tak. Jdu s vámi.“

„Musíme na půdu.“ vysvětloval jim v běhu Literka. „Pidišpín si tam udělal večírek se svým trojhlavým miláčkem.“

„Zase ta saň.“ povzdechl si Adámek.

„Jsem zvědavá, jak vyrostla.“ zavýskla Magdalénka.

„Já teda ani moc ne.“ odpověděl Adámek.

Od té doby, co zjistil, že od pondělí do pátku chodí do školy, ve které zároveň žije saň, skřítci, bludičky a bůhví co ještě, nemohlo ho jen tak něco překvapit. Ale když vystoupali až na půdu, překvapený byl velice.

Nedokázal se rozhodnout, co ho zarazilo více.

Zda stará vycpaná zvířata, kterými byla půda zastavěná, kam až dohlédl. Nebo Věruška, jež uprostřed té vycpané zoo všemi hlavami párala a trhala vycpaniny, mohutně povzbuzována Pidišpínem, který stál u otevřeného vikýře a všechnu tu bílou cupaninu vyhazoval ven. Ani jeden z těch rošťáků si návštěvy vůbec nevšiml.

„Co to má tahle škola s těmi vycpanými zvířaty?“ říkal si Adámek a myslel na skříň plnou vycpaných hrdliček v přírodopisné učebně. Teď hleděl na obrovského medvěda a v zadním koutě se choulil nosorožec.

„To je nechutné.“ otřásla se Magdalénka.

Takže původ sněhu, sypajícího se z modré oblohy, byl rázem vysvětlen.

„Okamžitě toho nechte!“ vykřikl bez rozmyslu Literka.

Věruščina pravá hlava odpověděla okamžitě, ani nepotřebovala Pidišpínovo povzbuzení. Prskla na děti spršku rudých jisker. Děti sice hbitě uskočily, ale jiskry pokropily všude se povalující bílou vatu. Ihned začala hnědnout, z chomáčků se vyvalil dým a tu a tam dokonce vyskočil rudý plamínek.

Tohle nedopadne dobře, pomyslel si Adámek a chytil Madlenku za ruku.

Už na ně syčely všechny tři Věruščiny hlavy a do toho Pidišpín zavelel: „Vampýrku, vem si je!“

„K zemi!“ stačil vykřiknout Literka, než nad jejich hlavami prosvištěl netopýr s rozpětím křídel, za které by se nestyděl ani orel. „Vampýrek tečkovaný, přenáší sluneční alergii. Jestli se vás jenom dotkne, nikdy už nesnesete sluneční světlo!“

Jenže letitá vycpanina doutnala a místy hořela, a jestli rychle nezakročí, shoří přinejmenším školní střecha. Možná i celá škola.

Adámek se zarazil.

„To by mi zase až tak nevadilo.“

Ze záškodnických úvah jej však vytrhl další vampýrkův nálet. Proletěl těsně kolem jeho levého ucha. Adámek si uvědomil, že je opravdu důležité, aby se soustředil.

Jak by vysvětlil mamince, že může ven jen v noci?

Rozhlédl se, zda by nenašel něco, čím by se daly sílící plamínky zadusit, nic však nenacházel.

A pak mu pohled padl na půdní okno a ztuhl hrůzou. Magdalénka totiž pojala záchranu školy svým vlastním, dost dobrodružným způsobem. Právě vyskočila z okna vikýře na kovovou žerď!

„Magdalénko!“ vykřikl Adámek a vrhnul se za sestřičkou.

Jenže Věruška vztekle plivla další várku žhavých jisker Adámkovi přímo pod nohy, tak tak že uskočil. Víc už nestačil, za sebou uslyšel šustění křídel, a když se otočil, přímo do obličeje ho tloukla vampýrkova křídla. Jen co ho ze sebe setřásl, ucítil, jak mu oči propalují sluneční paprsky. Jediný únik od bolesti bylo pevné sevření víček.

Odplížil se přes doutnající vatu až do šera půdního koutu obývajícího nosorožcem a schoulil se k jeho zadní noze. Nos mu zaplnil štiplavý kouř.

Věruška se dostávala do ráže, prskala oheň na všechny strany a Pidišpín pochopil, že se mu události vymkly z rukou.

Muselo se mu ale nechat, že nevzal nohy na ramena, nýbrž zamířil za Adámkem. Možná doufal, že jej vyvede, ale zůstali u nosorožčí nohy v pasti oba dva.

Magdalénka se mezitím stačila kolem žerdi obtočit jako na hrazdě, přitáhla nožky a už na ní seděla a sunula se k okapu.

„Magdalénko, vrať se!“ naléhal na ní Literka vykloněný z okna.

Jenže Magdalénka neposlouchala.

„Magdalénko!“ zkusil to znovu. „Co to děláš?“ přeměřil si výšku až k zemi a zhoupla se s ním celá půda.

„Ježkovy oči.“ povzdychnul si a skočil na kovovou žerď za Magdalénkou.

Magdalénka už mezitím dosáhla k okapu, vyšplhala se na šikmou střechu a ohlédla se ke komínu. Za ním, usazené na plošince na čtyřech kuřích nožkách, trůnily veliké sudy plné dešťové vody. 

Magdalénce to vždycky přišlo neuvěřitelně nesmyslné. K čemu je voda na zalívání zahrady na střeše? Ale teď měla pocit, že školník Masojídek myslí snad úplně na všechno.

„Co to vyvádíš?“ obořil se Literka na Magdalénku.

„Literko, pomůžeš mi uvolnit tadyhle ten okap?“ Magdalénka si přestala prohlížet sudy a ukázala na okap, který Literka křečovitě svíral.

„Co to je za nesmysl?“ lamentoval Literka.

Magdalénka však s okapem zatřásla, aby vyzkoušela jeho pevnost. A tak se ho Literka musel chtě nechtě pustit a přiložit ruce k dílu.

Cloumali s ním jen malou chvilku, než se jim podařilo uvolnit spoj a část okapu se skřípěním klesla přímo do okna vikýře. Právě spolu vytvořili okapovou klouzačku ze střechy až na půdu.

„A co dál?“ Literka si nebyl jist, zda chce znát další Magdalénčiny nápady.

Z vikýře už začal stoupat tmavý dým a dole pobíhal školník Masojídek a láteřil.

„Musíme převrhnout sudy.“ objasnila Magdalénka.

„Co?“ zhrozil se Literka.

„Neboj se, stačí, když se nám podaří zlomit jednu kuří nožku, sudy se nahnou a voda se vylije a steče přímo do okapu.“

Literkovi se plán pranic nepozdával z mnoha důvodů. Když pominul, že se právě nacházeli v obří výšce a balancovali na šikmé střeše, zbavování rovnováhy těžké sudy s vodou mu přišlo jako opravdový nerozum.

Jenže Magdalénka už lomcovala s jednou z podpěr.

K dobru se školníkovi Masojídkovi rozhodně nedala přičíst pečlivá práce. Magdalénka zabrala jen párkrát, celá plošina se naklonila a s ní naplněné sudy, voda cákala a vlhká střecha se Literkovi smýkala pod nohama.

Jen tak tak doběhl k Magdalénce, aby ji strhnul stranou.

Okamžik na to podpěra vzdala svůj boj s těžkým břímě, zlomila se, což neustála druhá podpěra a praskla hned vzápětí.

Sudy se svezly, překotily a všechna dešťová voda, nasbíraná za hodně dlouhý čas, se hrnula dolů po střeše, následovaná mohutným rachotem valících se sudů.

Okapy vodu zachytily a přivedly ke klouzačce, která celou záplavu navedla oknem vikýře přímo na půdu. Proud vody spláchl teď už hořící vatu a značně schladil Věrušku.

A hlavně zachránil nebohého Adámka krčícího se v koutě.

I Pidišpína.

Magdalénka s Literkou se sklouzli na půdu stejně jako prve voda, což se neobešlo bez Magdalénčina nadšeného výskotu, Literkových vytřeštěných očí a vyděšeného výkřiku školníka Masojídka pobíhajícího dole na zemi s rozevřenou náručí připravenou k záchraně.

Jen co Literka zjistil, jak je to s Adámkem, propadl beznaději:

„Na vampýrkovu sluneční alergii neexistuje lék. Co budeme dělat?“

„Jak tohle vysvětlíme mamince?“ starala se Magdalénka.

Adámek neřekl nic. Jen si pomyslel, že by se měli vrátit do vyučování, než si jejich nepřítomnosti někdo všimne.

Pozdě!

Paní ředitelka čekala na prázdné chodbě a odměřeně děti informovala: „Už jsem volala vaší mamince, hned po vyučování si pro vás přijde. Doufám, že tentokrát vám dá pořádně za vyučenou.“ Chtěla pokračovat, ale všimla si Adámkových pevně zavřených očí.

„Adame, co to zase vyvádíš? Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

Adámek se poctivě snažil. Ale jen co trochu povolil sevření víček, paprsky se prodraly k očím a bolest jej donutila oči opět pevně zavřít.

„A mám toho dost, ke mně do kanceláře. A maminku volám hned.“ Paní ředitelka to jistě myslela úplně jinak, ale dětem i Literkovi, krčícímu se za šatními skříňkami, se velmi ulevilo.

Když děti dovykládaly, nevěděla jsem, čeho se mám hrozit víc. Zda toho, že je zase ohrožovala Věruška, ocitly se uprostřed začínajícího požáru, že Magdalénka běhala po střeše, nebo že je Adámek doživotně odsouzen k nočnímu životu?

Podívala jsem se na něj.

Spokojeně popíjel kakao a zpoza brýlí na mě hleděly jeho modré doširoka otevřené oči. Opatrně jsem mu brýle sundala, ale Adámek víčka pevně nesevřel.

Překvapeně na mě zamrkal: „Bolest je pryč!“

Zahleděl se do hrnečku, kde zbývalo kakaa už jen na dně: „Kdo by to byl řekl, že vampýrkovu neléčitelnou sluneční alergii spolehlivě vyléčí obyčejné kakao s maršmelouny.“

„Sněží!“ vypískla Magdalénka.

Zatímco děti vyprávěly, teplota značně klesla, slunce se schovalo za těžké šedé mraky a k zemi se snesly letošní první opravdové sněhové vločky. Martin se trochu opozdil, ale nakonec to stihl.