Děti
vedle sebe seděly v loďce, Adámek pomáhal mohutnými záběry
pádla mamince na přídi a dědečkovi na zádi, kdežto Magdalénka
nechala své malé červené pádlo klouzat po hladině a jen si tak
poslouchala zurčení vody.
Vypluli
společně na řeku a teď si užívali klidné letní odpoledne. I
když dědeček i maminka každou chvilku zvedali oči k obloze
a děti věděly, že jim dělá starosti černý mrak, který nad
nimi hrozivě visel už řádný kus cesty. Děti však počasí
netrápilo, sledovaly ptáky na březích a stromy, jež se skláněly
mnohdy až k říční hladině a tvořily zelenomodré brány
zvoucí do tajemných světů.
„Dědečku,
proplujeme pod tím stromem?“ Vykřikla Magdalénka u jedné zvlášť
lákavé „brány“ z mohutné větve staré rozechvělé osiky.
Dědeček
stočil loďku a ta zamířila k osice, vnořili se do jejího
zeleného světa. Listí šumělo, drobné větvičky dětem čechraly
vlásky, a když vypluli z její náruče, vše bylo jinak. Mrak
zakryl slunce a ochladilo se tak, až se k sobě děti
schoulily. Maminka je zabalila do huňaté deky. Z řeky
stoupala pára a brzy zahalila hladinu. Dětem připadalo jako by
pluli po obláčku. A na břehu se zakymácely velké zvonky bílého
náprstníku. Adámek věděl, že při břehu si rád třese ocáskem
konipas a nese si své žluté bříško od jednoho sousta k druhému.
