Dnešek byl výjimečný z mnoha důvodů. Blížily se Vánoce a děti v povznesené náladě méně zlobily, protože co kdyby
náhodou Ježíšek opravdu leccos viděl. A všechno se tak nějak
víc lesklo a zářilo a lidé k sobě byli milejší, a tak jsem v
té slavnostní atmosféře napekla koláčky pro paní ředitelku.
Chtěla jsem ji trochu udobřit. Koláčky měly sloužit jako podaná
ruka. Nabídka ke smíru. Omluva za všechny ty neplechy a příkoří.
Nakonec všechno dopadlo jinak. Popíšu vám události
pěkně od začátku, protože jsem část dne prožila s dětmi ve škole na
vánoční besídce. A ta byla opravdu výjimečná. Víc, než by se mi líbilo.
Adámek
s Magdalénkou kráčeli do školy beze spěchu, na rukou nesli zabalené mírové
koláčky a sníh jim uspokojivě křupal pod nohama. Od svatého Martina se
nepřestával sypat a ráno tak na děti vždycky čekala nová třpytivá nadílka.
Ve
škole Adámek s Magdalénkou zamířili rovnou ke kanceláři paní ředitelky, aby jí
odevzdali maminčiny koláčky.
Děti
slušně zaklepaly, ale už nějak opomněly počkat na slůvko „dále“.
A
tak než paní ředitelka stačila říct: „Moment“, děti otevřely dveře.
Průvan
jim zavířil kolem obličeje, rozcuchal vlasy a opřel se do dlouhých závěsů,
které ve větru zavlály od okna až ke stolu a křeslu paní ředitelky. A přes ty
rozčepýřené prameny vlasů děti zahlédly, jak mezi vzdouvajícími se závěsy seskočila
paní ředitelka, zabouchla otevřená okenní křídla, urovnala závěsy a ukryla za
ně nečekaně podivnou věc. Pak bleskově přikročila ke svému křeslu, nedbale si upravila
vlasy a poněkud zaskočeně vydechla: „Dobrý den, děti.“
