Stará osika - krátký vodácký příběh

Děti vedle sebe seděly v loďce, Adámek pomáhal mohutnými záběry pádla mamince na přídi a dědečkovi na zádi, kdežto Magdalénka nechala své malé červené pádlo klouzat po hladině a jen si tak poslouchala zurčení vody.

Vypluli společně na řeku a teď si užívali klidné letní odpoledne. I když dědeček i maminka každou chvilku zvedali oči k obloze a děti věděly, že jim dělá starosti černý mrak, který nad nimi hrozivě visel už řádný kus cesty. Děti však počasí netrápilo, sledovaly ptáky na březích a stromy, jež se skláněly mnohdy až k říční hladině a tvořily zelenomodré brány zvoucí do tajemných světů.

„Dědečku, proplujeme pod tím stromem?“ Vykřikla Magdalénka u jedné zvlášť lákavé „brány“ z mohutné větve staré rozechvělé osiky.

Dědeček stočil loďku a ta zamířila k osice, vnořili se do jejího zeleného světa. Listí šumělo, drobné větvičky dětem čechraly vlásky, a když vypluli z její náruče, vše bylo jinak. Mrak zakryl slunce a ochladilo se tak, až se k sobě děti schoulily. Maminka je zabalila do huňaté deky. Z řeky stoupala pára a brzy zahalila hladinu. Dětem připadalo jako by pluli po obláčku. A na břehu se zakymácely velké zvonky bílého náprstníku. Adámek věděl, že při břehu si rád třese ocáskem konipas a nese si své žluté bříško od jednoho sousta k druhému.

Vánoční rozuzlení

 Dnešek byl výjimečný z mnoha důvodů. Blížily se Vánoce a děti v povznesené náladě méně zlobily, protože co kdyby náhodou Ježíšek opravdu leccos viděl. A všechno se tak nějak víc lesklo a zářilo a lidé k sobě byli milejší, a tak jsem v té slavnostní atmosféře napekla koláčky pro paní ředitelku. Chtěla jsem ji trochu udobřit. Koláčky měly sloužit jako podaná ruka. Nabídka ke smíru. Omluva za všechny ty neplechy a příkoří.

Nakonec všechno dopadlo jinak. Popíšu vám události pěkně od začátku, protože jsem část dne prožila s dětmi ve škole na vánoční besídce. A ta byla opravdu výjimečná. Víc, než by se mi líbilo.

Adámek s Magdalénkou kráčeli do školy beze spěchu, na rukou nesli zabalené mírové koláčky a sníh jim uspokojivě křupal pod nohama. Od svatého Martina se nepřestával sypat a ráno tak na děti vždycky čekala nová třpytivá nadílka.

Ve škole Adámek s Magdalénkou zamířili rovnou ke kanceláři paní ředitelky, aby jí odevzdali maminčiny koláčky.

Děti slušně zaklepaly, ale už nějak opomněly počkat na slůvko „dále“.

A tak než paní ředitelka stačila říct: „Moment“, děti otevřely dveře.

Průvan jim zavířil kolem obličeje, rozcuchal vlasy a opřel se do dlouhých závěsů, které ve větru zavlály od okna až ke stolu a křeslu paní ředitelky. A přes ty rozčepýřené prameny vlasů děti zahlédly, jak mezi vzdouvajícími se závěsy seskočila paní ředitelka, zabouchla otevřená okenní křídla, urovnala závěsy a ukryla za ně nečekaně podivnou věc. Pak bleskově přikročila ke svému křeslu, nedbale si upravila vlasy a poněkud zaskočeně vydechla: „Dobrý den, děti.“

Křest knihy Sazínkové a Mračná země

Ve čtvrtek 25. 4. 2019 jsme v brněnském knihkupectví Academia pokřtili mou první knihu

  Sazínkové a Mračná země.

Jsem vděčná panu Šmatlákovi z nakladatelství Arista, že knihu vydal, paní Uhlířové za krásné ilustrace a také všem těm milým lidem, kteří za mnou celou dobu stáli a nakonec se mnou i oslavili vydání knihy. Bylo to krásné :)

Kniha Sazínkové a Mračná země je na světě. Na pultech knihkupectví jí najdete na konci dubna, už teď však lze knížku objednat na stránkách nakladatelství Baset

Pidišpínovo tajemství

Ten den jsem doma byla dřív než děti a vychutnávala jsem si odpolední kávu. Paní ředitelka už několik poklidných dní nevyžadovala, abych si vyzvedla Adámka s Magdalénkou u ní v kanceláři. Odvážila jsem se doufat, že Pidišpín došel poučení a i s Věruškou se uklidil tam, kam takové bytosti patří.

Zarazila jsem se s hrnkem kávy na půl cestě k ústům.

Kam tyhle bytosti patří?

Zamračila jsem se.

A kam si vlastně Pidišpín schovává všechny ty uzmuté věci, svačiny, pouzdra, oblečení. Vždyť někdy zmizí i celé aktovky.

Ze zadumání mě vytrhly děti. Vrazily domů jako povodeň.

„Mami, uděláš nám kakao, prosím?“ volal na mě Adámek místo pozdravu.

„S maršmelouny.“ dodala Magdalénka, aby tím vyjádřila závažnost situace.

„Co se stalo?“ nakoukla jsem do předsíně.

Za chvilku už jsme seděli v kuchyni nad hrnečky. Já jsem taky vyměnila kávu za kakao a poslouchala jsem vyprávění.

Malá ochutnávka z knihy Sazínkové a Mračná země

Tajná rada lučních sazínků

Ve stejném okamžiku docela blízko nich jedná shromáždění sazínků o tom, jaké starosti se na celý semínkový svět hrnou.

„Již spoustu let jsme se na tomto místě nesešli, nemuseli jsme, ale takové sucho nikdo z nás nepamatuje. Semínka vysychají, nepršelo několik měsíců. Pokud nezaprší do příštího úplňku, následky budou strašné. Květiny ani stromy nebudou mít dost vláhy, aby rostly a kvetly, a včelky budou marně hledat, kde by se napily nektaru a nabraly pylový prášek, a zeslábnou. A my tak přijdeme o všechny sladké plody. Uschne i les, a pokud nebudeme mít šťavnatá semínka, nic jej neobnoví. Hrozí nám pohroma!“ zvolal sazínek, stojící na velikém kameni.

„Nebude tak zle,“ přerušil ho prastarý sazínek s  dlouhými šedými vousy. „Toto sucho bylo předpovězeno už před mnoha a mnoha lety, píše se o něm ve všech starých knihách. Ještě jsem nestačil všechny důkladně prostudovat, jisté ale je, že déšť musíme najít a dostat nazpět my, sazínci.“

Mezi ostatními to zašumělo: „Ale jak? My to přece nemůžeme zvládnout! V tom jsou nějaké zlé čáry.“

„A také se v nich píše o statečném sazínkovi, který se vypraví až do daleké Mračné země, aby náš svět zachránil a vrátil zpět vodu a vláhu pro naše semínka,“ přerušil jejich obavy prastarý sazínek.

Vampýrkova neléčitelná sluneční alergie

Pamatujete si, jak jsem si vyzvedávala Adámka s Magdalénkou v kanceláři ohněm značně pošramocené paní ředitelky?

Tak dnes jsem si děti v její kanceláři vyzvedávala opět. Jenže tentokrát ony vypadaly, jako by je protáhnul komínem, zatímco paní ředitelka byla ztělesněním elegance a čistoty. Bílý nažehlený límeček košile položený na klopě prudce elegantního saka přímo ozařoval.

Stav dětí mě dost znervóznil. Zvláště proto, že jsem si nemohla nevšimnout šedivého dýmu, jenž se vznášel nad školní střechou.

Že by v tom tentokrát nebyly nevinně?

Adámek navíc pevně tiskl víčka k sobě a nerozlepil je, ani když jsem promluvila.

„Co se to tu dělo?“ vyhrkla jsem bez pozdravu.

„Podle všech důkazů, které byly předloženy školníkem Masojídkem, Adámek s Magdalénkou zabránili požáru na půdě.“ přiznala dětem neochotně zásluhy paní ředitelka.

Ulevilo se mi a zároveň jsem byla ohromena. Děti jsou v pořádku a navíc hrdinové. Mé mateřské srdce se chvělo pýchou.