Pidišpínovo tajemství

Ten den jsem doma byla dřív než děti a vychutnávala jsem si odpolední kávu. Paní ředitelka už několik poklidných dní nevyžadovala, abych si vyzvedla Adámka s Magdalénkou u ní v kanceláři. Odvážila jsem se doufat, že Pidišpín došel poučení a i s Věruškou se uklidil tam, kam takové bytosti patří.

Zarazila jsem se s hrnkem kávy na půl cestě k ústům.

Kam tyhle bytosti patří?

Zamračila jsem se.

A kam si vlastně Pidišpín schovává všechny ty uzmuté věci, svačiny, pouzdra, oblečení. Vždyť někdy zmizí i celé aktovky.

Ze zadumání mě vytrhly děti. Vrazily domů jako povodeň.

„Mami, uděláš nám kakao, prosím?“ volal na mě Adámek místo pozdravu.

„S maršmelouny.“ dodala Magdalénka, aby tím vyjádřila závažnost situace.

„Co se stalo?“ nakoukla jsem do předsíně.

Za chvilku už jsme seděli v kuchyni nad hrnečky. Já jsem taky vyměnila kávu za kakao a poslouchala jsem vyprávění.

  Ráno vyrazily děti o pár minut později než obvykle, což by jakýkoli jiný den tolik nevadilo. Jenže dnes vyučování začínalo společným tělocvikem. Pan učitel samozřejmě trval na tom, aby děti se zazvoněním již řádně ustrojené stály nastoupené v tělocvičně. Takže cenné minuty na převlečení do sportovního děti vyplýtvaly doma.

Ve škole Adámek s Magdalénkou potkali jen pár opozdilců. Adámek se rychle ohlédl přes rameno, rozrazil skříňku a už tam cpal aktovku. V poslední chvíli si všiml, že uvnitř vzdychá Literka.

„Co se ti stalo?“ lekl se Adámek.

Ale byla to naprosto zbytečná otázka.

Magdalénka zvědavě nahlížela Adámkovi přes rameno.

„Pidišpín mě přepadl.“ vysvětloval Literka a mnul si čelo, na kterém mu zářila boule modrá jako borůvka.

U Literkových nohou ležela roztržená torna. Literka chvatně sbíral poházené váčky s kouzelnými prášky, kontroloval je a počítal.

„Jeden chybí!  Ale nemůžu přijít na to jaký.“

„Literko, my musíme do tělocviku. Jsi v pořádku? Můžeme odejít?“

„Jen běžte, nic mi není.“ pokýval Literka hlavou a brumlal si: „Uspávací prášek…mám, zmenšovací prášek…mám, svědící prášek…mám.“

Víc už děti neslyšely.

 V tělocvičně se pan učitel významně díval na hodinky, protože Magdalénka s Adámkem přiběhli beznadějně poslední.

„Dobrý den.“ pozdravil je důrazně. „Právě jsem dochvilným žákům říkal, že si po krátké rozcvičce zahrajeme vybíjenou. Rozcvičíme se v této půlce tělocvičny a pak se rozdělíme do dvou družstev.“

Načež se děti různě protahovaly a zahřívaly nejméně dalších patnáct minut, během kterých Adámek i Magdalénka usilovně dumali, jak je ohrožuje fakt, že neznámý kouzelný prášek má momentálně ve své moci uličník Pidišpín.

 „Konec rozcvičky.“ zahlaholil pan učitel. „Rozdělte se do dvou družstev. Pavel mezitím skočí pro míče. Ukázal na druhou stranu tělocvičny.“

Pavel Škubánků byl bystrý ale poněkud neduživý chlapeček s ne úplně dobrým vztahem k tělocviku a pohybu vůbec, opatrován svou maminkou tak intenzivně, že ho děsila veškerá činnost, která jen vzdáleně připomínala sport.

Pavel se tedy neochotně šoural na druhou stranu tělocvičny a tím vystavoval trpělivost pana učitele neobyčejné zátěži.

Popohnal Pavla s takovou mírou laskavosti, jaké byl schopen: „Mohlo by to být ještě dneska?“  Pak přeci jen poněkud mírněji dodal: „Prosím.“

Pavel nicméně pochopil, že loudání panu učiteli radost nedělá a opravdu hodně přidal do kroku, načež sebou praštil o zem, až to mlasklo.

„No vstávej.“ povzbudil ho pan učitel.

Pavel se posbíral, udělal další dva kroky a bác, byl zase na zemi.

Chvilku zůstal sedět sám překvapený, co se to děje, nakonec však odhodlaně vstal. A tentokrát neudělal pomalu jediný krok a ležel na zemi, jak dlouhý tak široký, znovu.

Adámek s Magdalénkou pochopili, že tohle není jen tak samo sebou, protože i na nešikovného Pavla té nešikovnosti bylo přeci jenom až příliš.

Pan učitel si nejprve zhluboka povzdechl nad svým údělem a vyslal ostatní Pavlovi na pomoc. Děti se s radostným výskáním a pištěním rozběhly za Pavlem.

 A pak se stala ta celkově podivná věc.

Jen co děti překonaly polovinu tělocvičny, ty první a nejrychlejší popadaly jako hrušky. Ostatní nedokázaly rychle zastavit, a tak zakoply o děti ležící na zemi. Na nohou nezůstalo jediné dítě. Ani Magdalénka s Adámkem nebyli ušetřeni.

Adámek běžel mezi prvními, když se mu noha o něco zarazila a praštil sebou o zem, až to v něm hrklo. Doklouzal k žíněnkám v rohu tělocvičny. Magdalénka nedopadla o nic lépe.

Adámek se rozhlédl kolem sebe.

Pidišpín se svíjel neovladatelným záchvatem smíchu u žíněnek jen malý kousek od Adámka. Gizela Záděrová vzlykala a z nosu jí tekla krev. Několik dětí se zamotalo do volejbalové sítě, kterou na sebe strhly v marné snaze uchránit se pádu. A pan učitel na druhé straně tělocvičny jen zíral s otevřenou pusou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Adámek Magdalénky, která se zrovna zvedala do sedu a mnula si naražené koleno.

„Nic mi není.“ usmála se Magdalénka, „a ty?“ ohlédla se po Adámkovi. Ale ten nikde.

„Adámku?“

„Jsem v pořádku.“

Magdalénka nadskočila úlekem. Ačkoli to znělo, že je Adámek hned vedle ní, neviděla ho. Odklidila se do rohu tělocvičny, odkud vykukoval Literka.

„Pidišpín mi ukradl prášek neviditelnosti.“ vydechl Literka.

„Aha.“ ozval se Adámkův hlas z prázdna.

Literka překvapeně zamrkal a hlesl: „No nazdar.“

„Co je to s vámi?“ podivil se Adámek

„Pidišpín rozházel po podlaze snad každou věc, co mu v tělocvičně přišla pod ruku, a pak to všechno posypal práškem neviditelnosti.“

„Ten darebák!“ rozhořčil se Adámek.

„A vypadá to, že se mu podařilo posypat i tebe, když si upadl.“ dodal trpce Literka.

 „Jejda!“ pronesl Adámkův hlas po chvilce ticha.

„A co teď s tím?“ starala se Magdalénka.

„Adámka neviditelnosti zbaví zase jen prášek neviditelnosti, působí i jako lék.“ vysvětlil Literka

„Ten má ovšem Pidišpín u sebe.“ doplnil Adámek.

Rozhlédl se. Pidišpín už sice opustil svou žíněnkovou skrýš, ale dveře do tělocvičny se stále ještě jemně pohupovaly, když jimi před malou chvilkou proklouzl.

Adámek se pustil do pronásledování.

Po cestě se jen tak tak vyhnul ředitelce, která vtrhla do tělocvičny jako uragán. Rychle pohledem zhodnotila situaci, krátce promluvila s panem učitelem a hned se přesunula k Magdalénce: „Kde máš bratra?“

„Nevím.“ špitla po pravdě Magdalénka.

„Jdu se po něm podívat. Ty zůstaneš tady.“ přikázala paní ředitelka přísně. A Magdalénku překvapilo, že paní ředitelka nevypadá rozzlobeně. Spíše znepokojeně.

Adámek mezitím před tělocvičnou zahlédl Pidišpína, jak právě zdolává schodiště o patro výš. Vyběhl za ním, ale chodba byla opuštěná. Tlumené zašustění Adámka nasměrovalo za roh a tentokrát mu neuniklo, že jedna z nástěnek se malinko zhoupla.

Přejel po ní rukou, nic podezřelého však neobjevil. Ovšem když nástěnku nadzvedl, zjistil, že se za ní schovávají dveře ke starému obědovému výtahu. Byl malý, asi jako kartónová krabice od maminčiny nové myčky, a otvíral se tak, že se musela nízká dvířka vysunout nahoru. Adámek dvířka otevřel na špehýrku a nakoukl dovnitř.

Výtah byl prázdný.

Rozmýšlel se jen okamžik, než se do výtahu nasoukal. Zůstal sedět, kolena až u nosu, a přemýšlel co dál. V tom se dvířka nečekaně zabouchla a Adámka obklopila neproniknutelná tma.

Tak moc se vylekal!

Srdce Adámkovi bušilo až v krku, když vší silou nohama zatlačil do dveří. Něco povolilo, ale oproti očekávání to byla stěna výtahu, o kterou se zapíral zády.

A tak se Adámek vykulil do úplného neznáma.

Ležel na zemi a bál se pohnout. Předpokládal, že když je neviditelný a zůstane potichu, tak by si ho nikdo nemusel všimnout. Ať už se ocitl kdekoli.

Uvědomil si, že padnul do měkkého. Sáhnul pod sebe a vytáhnul pletenou zimní šálu. Dovolil si opatrné ohlédnutí, takže zjistil, že leží na hromadě vlněného oblečení. Rozhlédnul se, vysoký strop, vybavený unavenými zářivkami, se klenul nad ohromným prostorem.

To je stará jídelna, blesklo Adámkovi hlavou.

Pak spatřil ty hromady.

Ne hromady, hory, opravil se v duchu Adámek.

Čněly mnohdy až do stropu a naprosto jasně sloužily k třídění. Adámek rozeznal vratkou horu navršenou ze samých aktovek, pak trochu menší pichlavou horu z psacích potřeb a kružítek.

Té bych se měl vyhnout velkým obloukem, poznamenal si Adámek.

A támhle se vypínala hora pouzder, sousedila s horou zimních bund či levých bačkor, jež přecházela v sandálový kopec. Byly tam další a další, ale Adámek je nedokázal rozeznat, protože tonuly ve tmě.

Adámek bloumal očima mezi pohořími a zkoušel odhadovat, kam se vlastně dostal. A pak zaslechl rozčílené brblání a stěžování.

Pidišpín!

Pidišpínova skrýš!

Pomalu a opatrně se vydal za hlasem, obešel hromadu aktovek a tam u malého kopečku ze svačin, seděl u stolečku Pidišpín. Zrovna rozbaloval rohlík z květovaného ubrousku a házel jej do tlamy hladové Věrušce.

Zase o kus vyrostla.

Takže děti z celé školy nevědomky krmí trojhlavou saň, pomyslel si Adámek.

Pidišpín si vylovil lahůdku: tvarohový dortík s kakaovou posypkou. Samozřejmě předpokládal, že Věruška je spokojená se svým rohlíkem, a že dortík si vychutná on. Jenže Věruška byla názoru zcela opačného. Prostřední hlava natáhla krk a dortík Pidišpínovi ukradla dřív, než se do něj stihnul zakousnout. Pidišpín zanadával a přetáhnul Věrušku po nose. Praštěná hlava zasyčela a ta vedlejší ukradla další svačinu.

A u Věruščina ocasu ležel odhozený Pidišpínův vak naditý dnešními úlovky. Uvnitř by snad mohl být i Literkův prášek neviditelnosti.

Adámek, skrčený ve stínu sešitové hory, si uvědomil svou nespornou výhodu: je přeci neviditelný!

Obezřetně vykročil, nespouštěl však oči z Pidišpína a Věrušky, připraven okamžitě skočit do úkrytu. Ale Pidišpín i Věruška byli tak zabraní do pranice o svačiny, že i kdyby tam Adámek nakráčel s fanfárou, těm dvěma by to bylo jedno.

Už stál vedle Věrušky na dosah Pidišpínova vaku.

Pomalu se pro něj natáhnul.

V tom se pravá Věruščina hlava zarazila, přimhouřila oči a začala čenichat jen docela malinký krůček od místa, kde se ustrnulý Adámek neodvážil ani vydechnout.

Naštěstí Pidišpín rozbalil housku se salámem a nastala nová strkanice. Adámek rychle popadl Pidišpínův vak a zmizel s ním za vratkou aktovkovou horu.

Chvilku jen tak zůstal s uzmutým vakem přitisknutým k prudce se zvedajícímu hrudníku. Jednak aby se trochu uklidnil, a také proto, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásledoval.  

Ale Pidišpín i Věruška se dál věnovali dobrotám.

Adámek tedy propátral Pidišpínův vak. Ucítil drobný pytlík mezi prsty a chtěl jej vytáhnout. Ostré píchnutí do prstu však Adámka donutilo prudce ucuknout, až loktem strčil do aktovky za sebou. S bolestivým syknutím sledoval, jak se na bříšku ukazováčku objevila kapička krve. A než si stačil uvědomit, že se píchnul o kružítko, které dnes zmizelo Lukášovi, na zemi se do všech stran rozléval stín.

Ohlédl se.

Aktovková hora se hroutila. Přímo na Adámka.

Vzápětí se na vrcholu objevily tři dlouhé krky.

Věruška.

Vyrazil z úkrytu na poslední chvíli.

Aktovky za ním s rachotem padaly a Adámek měl co dělat, aby unikl tvrdému zásahu.

Potichu přeběhl až k papučovému kopci a schoval se za něj.

Ale Věruška mu byla na stopě.

Adámek byl nucen změnit úkryt a přeběhl za horu sportovních úborů.

Výtahové dveře byly na dohled. Stačilo jen oběhnout planinu švihadel a byl by u nich. Věruška s Pidišpínem pořád šmejdila u papučí. Adámek vyrazil ke švihadlům, jenže se mu jedno zamotalo kolem kotníků a Adámek se natáhnul na zem. Pořádně si narazil kolena a ztratil přitom Pidišpínův vak. Stačil se ohlédnout a viděl, že Věruška roztáhla křídla a neomylně míří za ním. Sice ho nevidí, ale určitě slyší a cítí.

Vypadala hrozivě. Pořád to byla věčně hladová trojhlavá saň ve vývinu, s tlamami plnými zubů a s odhodlaným výrazem. Co naplat, že Magdalénku svezla vcelku ochotně.

Posbíral se a vyrazil. Doběhl k výtahu, rychle vysunul dvířka, nasoukal se do něj a dvířka přirazil zpět akorát sani před nosem. Uslyšel tři duté rány, jak Věruška neubrzdila svůj rozlet a narazila do dvířek.

Adámek s úlevou zjistil, že váček s práškem neviditelnosti stále pevně třímá v dlani. Na nic nečekal a vysunul dvířka na druhé straně výtahu, vysoukal se ven na prázdnou chodbu. Rozhlédl se, rychle rozevřel váček a posypal se práškem neviditelnosti. Doufal, že účinek se dostaví rychle.

„Adame!“ ozvalo se mu za zády.

Paní ředitelka.

Adámek to vzal jako důkaz, že prášek zabral. Jenže co všechno paní ředitelka viděla?

„Co tady děláš?“ pátrala paní ředitelka a podezřívavě si prohlížela nástěnku. O chlup déle, než by bylo Adámkovi milé. Doufal, že se teď odtamtud nevyhrabe Pidišpín nebo ještě lépe Věruška.

Ovšem klid přetrvával.

Teď si mě paní ředitelka pozve do ředitelny a zavolá mamince, promýšlel si v duchu navyklou posloupnost Adámek.

„Jsi v pořádku?“ pronesla však paní ředitelka.

„Aano.“ zakoktal se překvapeně Adámek.

„Dobře, tak utíkej do třídy, než začne další hodina.“ popohnala jej paní ředitelka a setrvala u nástěnky, dokud Adámek nezmizel za rohem.

Adámkovi celé ředitelčino chování připadalo tak záhadné, že opatrně nakoukl zpět. A oči mu málem vypadly údivem.

Paní ředitelka se zrovna pátravě rozhlédla. A pak naprosto neomylně a cíleně nadzvedla TU nástěnku a ověřila si, že za ní schované výtahové dveře jsou důkladně zaklapnuté.

„Rozumíte tomu?“ podíval se na nás významně Adámek. „Podle mě je totiž naprosto jasné, že paní ředitelka kontrolovala průchod do staré jídelny, protože ví, že tam má Pidišpín skrýš. A podle mě to také znamená, že ví o Věrušce a vampýrkovi a možná o spoustě dalších věcí, které si my ani neumíme představit.“

Na to se nedalo nic namítnout!