Mé dvě děti, Adámek, třeťák, a
Magdalénka, prvňáček, školu zrovna nemusí. Hlásí mi to každý den ráno, kdybych
náhodou zapomněla. Mě však naštěstí problémy s pamětí zatím nepostihly. Ne tak
mého syna.
Hned se začátkem září se ukázalo, že Adámka paměť zrazuje
častěji, než bych čekala. Tedy ve srovnání s jeho prvními dvěma školními léty.
V říjnu již Adámek stačil ztratit takových věcí, že by tím zásobil celý první
stupeň. A já jsem měla v papírnictví otevřený účet a s Maruškou, tedy paní
prodavačkou, jsem si tykala už od konce září.
Abych nekřivdila tomu nebohému dítěti, Adámek se opravdu
snažil. Bylo vidět, že všechny ty ztráty jsou jaksi mimo jeho vůli. Často jsme
společně vzpomínali na jeho spolužáka, Pavlíka Ozkuse, kterého podobné problémy
trápily celý loňský školní rok. Nakonec začal tvrdit, že mu věci kradou skřítci
a dokonce na tomhle neuvěřitelném vysvětlení trval tak zarputile, až ho jeho
rodiče raději nechali přeložit do jiné školy.
Dnes ovšem obě děti přiběhly ze školy, oči navrch hlavy, a že
prý přišly na to, kam všechny Áďovy věci mizí.
A tak jsem je nechala povídat.
Adámek začal zeširoka:
„Hned v geometrii jsem zjistil, že se mi zase ztratilo kružítko. Zoufal jsem si, marně jsem ho hledal ponořený až po
ramena v aktovce."
Zbrusu nové aktovce, musím podotknout. Ta stará prostě
záhadně zmizela. Ale nebudu přerušovat jeho vyprávění mými stesky.
Marně hledal kružítko, o němž si byl
naprosto jistý, že ho ukládal do pouzdra, které teď leželo otevřené na stole.
Kružítko v něm očividně chybělo. A na dno tašky se taky nevykutálelo.
Adámek se narovnal a znovu
překontroloval obsah pouzdra. Také se chtěl vyhnout pohledu paní učitelky, která
ovšem stále trpělivě čekala, až Adámek vyřeší svůj kružítkový problém.
„To nevadí, Adámku.“ ozvala se paní
učitelka, když pochopila, že kružítko není k nalezení. „Patrně ti leží doma na
stole, zítra si ho doneseš.“
Jenže Adámek paní učitelku sotva vnímal,
strnule hleděl na pouzdro a nevěřil vlastním očím: bledě modré pero, které
ještě před chvilkou odpočívalo v obvyklém poutku v prvním patře pouzdra,
zmizelo.
Někdo si ze mě děla legraci,
pomyslel si Adámek a zamračeně se rozhlédl po třídě. Čekal, že se některému z
dětí zaleskne jiskřička potměšilosti v očích, ale celá třída se skláněla nad
svými sešity a kružítky rýsovala úhledné kruhy na první stránky.
Když mu pohled přilákal drobounký
pohyb u aktovky Aničky Koblížkové, oči se mu rozšířily údivem.
Schovaní za Aniččinu růžovou
aktovku se o jeho modré pero přetahovali dva skřítci! A k tomu všemu u malých
skřítčích nožek, oblečených do legračních ponožek s velkou bambulkou na
palcích, leželo ztracené kružítko. Kromě bambulek na ponožkách měl skřítek i bambulku
na špičce čepičky, která mu na zrzavých vláskách poskakovala, jak s ním cloumal
druhý skřítek, jehož tmavé vlásky, rozcuchané jako nepodařená otýpka slámy, se
zdály být na pravé straně nepatrně opálené. Navíc skřítkovi ponožky místo
bambulek zdobily díry, kudy koukaly umouněné palce. Na zádech mu seděl vak a
výmluvné vybouleniny nenechaly Adámka na pochybách, že je napěchovaný
ztracenými věcmi dětí.
Oba skřítci urputně bojovali a
zdálo se, že se vůbec nestarají, co se děje kolem nich. Když však rozcuchaný
skřítek zabloudil pohledem k vykulenému Adámkovi, poznal, že je odhalen, pustil
kořist a vmžiku zmizel.
Skřítek s bambulkami na palcích se
na Adámka usmál, zamával ručkou, pak srovnal modré pero úhledně vedle kružítka,
bravurně vyšvihl pukrlátko a zmizel stejně tajemně jako první skřítek.
„Adámku?“ ozvalo se od tabule.
Paní učitelka si všimla vyjeveného
Adámka a vrátila jeho pozornost ke geometrii. Adámek pomalu sebral modré pero i
ztracené kružítko ze země, otevřel sešit a jako ve snách se přidal k ostatním
dětem v kroužení na papíře.
„Tak ve škole máme dva skřítky.“ dovykládala Adámek.
Magdalénka, aby rozptýlila mé pochybnosti dřív, než je řeknu
nahlas, s vykulenýma očkama rychle povídala:
„Já jsem toho hodného skřítka měla ve skříňce. Opravdu!“ kývala
hlavičkou, až se jí cůpky ráno za dramatických okolností učesané, míhaly kolem
obličejíčku.
„Čekal tam na mě, aby se mi představil.“ dodala hrdě.
Významně pohlédla na bratra. Byla to jasná výzva, ale Adámek
ji ignoroval, a tak Magdalénka povídala dál: „Jmenuje se Literka a ten druhý,
ten zlobivý, se jmenuje Pidišpín, bere dětem školní potřeby a úkoly a živí se
kradenými svačinami. A prý si na Adámka zasedl.“
„Tak skřítci.“ pozvedla jsem obočí. „No takový zasednutý
skřítek by vysvětloval hodně věcí, že Adámku?“
„Ale vrátil mi pero i kružítko.“ vytahoval Adámek z aktovky
pouzdro jako nezpochybnitelný důkaz. „A dneska se mi vůbec nic neztratilo.“
To byl ovšem argument! Už od začátku jsem podezírala z celé
záležitosti drzého Pidišpína. Pravděpodobně se od mých dětských let v té
podivné škole nic nezměnilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat