Ve škole žije saň

Dnešek byl doopravdy prapodivný.

No posuďte sami: začalo to jako obyčejný krásný podzimní den. Těšila jsem se na odpoledne, jak si s dětmi vyrazíme ven a užijeme si trochu toho podzimního sluníčka. Nachytáme nějaký ten vitamín D, chápete.

Zkazila to ovšem hned z kraje odpoledne paní ředitelka, která mi v telefonu nesmlouvavě přikázala (přesně tak to bylo), abych se ihned dostavila do školy, protože moje děti prý provedly něco neslýchaného.

Takže jsem se pak s dětmi opravdu setkala v ředitelně, načež jsem byla zpravena o těch „neslýchanostech“.

Abych Vás neobtěžovala všemi skandálními detaily, zkrátím to:

Paní ředitelka našla mé děti celé špinavé na chodbě dlouhé minuty po začátku vyučování. A jako vrchol všeho Adámek v ruce třímal propálený sešit.

„Do matematiky!“ zdůraznila paní ředitelka.

„No posuďte sama.“ pravila na závěr a položila Adámkův poničený sešit triumfálně na stůl (skutečně v něm zela černá propálená díra). „Co s tím hodláte dělat?“

Zasunula jsem dozadu vtíravou vzpomínku na své dětství.

A jelikož jsem cítila, že paní ředitelka očekává, že nyní bych měla výchovně působit já, otočila jsem se na své děti, a co možná nejpřísnějším hlasem pravila: „Děti, ve škole si nehrajte se saní.“ (neodolala jsem té neodbytné vzpomínce).

A pak už jsem se rozhodla, že jsme ve škole pro dnešní den strávili času až až, posbírala jsem své překvapené děti a rozloučila se s neméně překvapenou paní ředitelkou.

Děti vedle mě cupitaly poněkud zaraženě a roztály až doma nad horkým kakaem s maršmelouny (to je totiž lék na mnohá trápení mých dětských dušiček).

„Mami!“ usrkla Magdalénka kakaa. „Ve školním sklepě žije saň a jmenuje se Věruška!“ zdálo se, že kdyby tu informaci v sobě tutlala ještě o vteřinu déle, vypadly by jí oči z důlku.

„Ježkovy oči, nepředbíhej!“ skočil Magdalénce do řeči Adámek. „To musíme pěkně od začátku.“

„Dobře, tak povídejte.“ usadila jsem se, připravena na smršť novinek.

Adámek začal:

„Takže dneska ráno jsem šel do školy odhodlaný uchránit všechny svoje věci před nenechavými pazourky drzého Pidišpína.“

„Věděl jsem, že ve škole musím být ostražitý.“ pokračoval Adámek. „Tak jsem si přitiskl aktovku s úkoly a svačinou k sobě. A pak jsem uslyšel zklamaný výkřik o dvě skříňky dál!“

„To byl Kubík.“ objasnila mi Magdalénka.

„Byl tak nešťastný. Prý na vlastní oči ráno viděl, jak mu maminka dává do aktovky puding a ten teď zmizel. Navíc byl s piškoty.“ soucitně dodala.

„No, bylo mi hned jasné, že si Pidišpín právě obstaral lahůdkovou snídani.“ vysvětlil Adámek. „Rozhlédl jsem se, zda ho někde nezahlédnu, ale po Pidišpínovi nebylo ani stopy.“

A pak Adámek vyprávěl dál, jen občas jej přerušila Magdalénka:

Adámek viděl Madlenku, spořádaně přezutou a vysvlečenou z bundy, jak si přidřepla u své skříňky, kývala hlavičkou, až jí cůpky poskakovaly. Pak se zvedla a Adámek na malinkou chvilku zahlédl Literku.

Aspoň že dá na Madlenku pozor, pomyslel si Adámek.

V tu chvíli Adámkovi s hlasitým plesknutím něco přistálo ve vlasech, a když si to chtěl sundat, mezi prsty mu ulpělo cosi mazlavého. Nedůvěřivě si prohlížel světle žlutou hmotu, s kousky čehosi, co silně připomínalo piškot. A ano! Byl to Kubíkův ztracený vanilkový puding.

Zvedl hlavu a tam mu dlouhý nos ukazoval Pidišpín.

„Ty jeden!“ pohrozil mu Adámek a pro sebe si dodal: „Dneska mě nepřekvapíš, jsem na tebe připravený.“

A zatímco si jednou rukou vytíral puding z vlasů a druhou si zouval boty, chtě nechtě musel odložit aktovku. Ani ne tak kvůli botám, ale hlavně kvůli bundě, která se opravdu nedala vysvléct s aktovkou na zádech. Brašnu si však přitáhnul až k sobě a zahájil vysvlékací operaci: nejprve zip - to by mělo být snadné, kdyby se v půlce nezasekl, a odmítal se rozepnout a dokonce i zapnout. Adámek se zipem chvíli zápasil, ale ničeho nedosáhl.

„Co teď? Nemůžu celý den sedět ve třídě v bundě.“ brblal si Adámek.

Nedalo se nic dělat. Přitáhl si aktovku ještě blíže k nohám, rozhlédl se, zda nikde nečíhá Pidišpín a začal si bundu sundávat: nejprve jeden rukáv, pak druhý rukáv, to prošlo hladce a nakonec bundu přetáhnout přes hlavu.

Takové riziko, úpěl v duchu.

Už to skoro bylo, jenže vlasy se mu zadrhly v zipu, zrovna když měl hlavu zamotanou uvnitř bundy.

„Zpropadený zip.“ ulevil si Adámek a snažil si vlasy opatrně osvobodit, což pár chvil zabralo.

Konečně se však vysoukal z hlubin podzimní bundy na denní světlo.

Hned kontroloval aktovku. Na první pohled se zdála v pořádku, jenže na ten druhý si všimnul pootevřeného zapínání. Hrklo v něm, jelikož mu bylo hned jasné, kolik uhodilo. Horečně kontroloval obsah.

„Ale ne!“ sešit do matematiky s úkolem zmizel.

Rozhlédl se a ani nemusel pátrat, Pidišpín na něj mával sešitem od schodiště vedoucí dolů k tělocvičně.

„Jen počkej!“ vykřikl bojovně Adámek.

Nechal své věci ležet na zemi u skříňky a odhodlaný nezastavit se, dokud Pidišpína nepolapí, prudce vystartoval. Pidišpína trochu zaskočila Adámkova urputnost, lehce písknul a pustil se i se sešitem po schodišti dolů.

Adámek proběhl kolem Madlenky s Literkou.

„Adámku, kam běžíš?“ slyšel volat sestřičku, ale neměl čas zastavit se, aby jí něco vysvětloval.

Seběhl o patro níž.

V chodbě napravo viděl otevřená křídla velkých dveří do tělocvičny. Tam se nic ani nešustlo, ale od schodů vedoucích do školního sklepa to šustělo až až.

Adámek se sklepa vždycky držel dál, dokonce i ke schodům se nerad přibližoval. Jenže teď nebyl čas na nějaké váhání, ve hře bylo příliš mnoho: úkol do matematiky a samozřejmě v poslední době dost zkoušená reputace.

Ještě si stačil všimnout Literky následovaný Magdalénčinými poskakujícími copánky, pak už se nořil do labyrintu sklepních chodeb.

Pidišpína nikde neviděl, ale všimnul si, že na zemi na konci jedné z chodeb leží jeho sešit.

Zaradoval se a chtěl se pro něj rozběhnout, pak se zarazil: počkat, to je ale velice podezřelé a až příliš snadné. Adámek tušil, že mu Pidišpín připravil nějakou past, jen odtud se nedalo poznat jakou. A sešit potřeboval.

Mezitím doběhl i Literka s Magdalénkou.

„Adámku, tady bys neměl vůbec být,“ řekl Literka místo pozdravu. „Musíme se vrátit.“

„Ale támhle leží můj sešit.“ ukázal Adámek.

„Za chvíli zvoní, Adámku, musíme jít.“ přidala se Madlenka.

„Jenom ho rychle popadnu a hned se vrátím.“ nedal se Adámek.

„Vždyť je to úplně jasná past.“ varoval ho Literka.

„Co mi asi tak může udělat malý skřítek, i když je drzý a záludný?“ řekl Adámek hodně nahlas.

„Měl by si raději dávat pozor, abych ho omylem nerozšlápl!“ ještě zakřičel do sklepních chodeb.

Chvilku počkal, ale nic se nestalo. Jen v jednom odlehlém koutě to trochu zasyčelo a zabublalo.

Což je ve sklepě úplně normální, uklidňoval se Adámek a pomalu se pustil chodbou.

„Adámku.“ Zašeptala ještě Magdalénka, ale šla za ním.

Literka si povzdechl a obezřetně je následoval.

Ve sklepě opět zabublalo a zasyčelo, tentokrát trochu více a déle a syčení se hned opakovalo a pak ještě jednou. Literkovi se to pranic nelíbilo. K cíli však zbýval jen malý kousek a tak nechtěl zdržovat. Hlavně ať už jsou ze sklepa venku.

Právě míjeli sklepní kóji, ze které se linulo všechno to bublání a syčení a Majdalenka vypískla, až Adámek s Literkou nadskočili.

„Tam je pejsek, podívejte!“

„Pejsek? Tady?“ upřímně se podivil Literka.

Místnost byla od sklepa oddělená těžkou mříží a neměla okno, takže rozeznat, co se v šeru skrývá, bylo náročné.

Ale skutečně, v jednom zadním rohu, stočené do klubíčka, funělo zvíře. Zdálo se rozespalé a teď zvedlo hlavu a zívlo. Pak zasyčelo, v krku mu zabublalo a bylo hned jasné, odkud se všechny ty zvuky linuly. Jen ta tlama se zdála větší, než by se od takového zvířátka dalo očekávat a všichni od mříže bezděčně ustoupili.

Pak se z klubíčka vymotala další uzívaná hlava a všichni tři spořádaně opět ukročili vzad. A když se objevila další hlava, stáli již přitisknutí u protější zdi chodby co nejdál od mříže.

„Tři pejsci?“ otázala se opatrně Magdalénka.

„Neřekl bych.“ odpověděl Adámek.

Viděl, jak se klubíčko postavilo na nohy, každá hlava znovu zívla a celé to stvoření se protáhlo, takže bylo i v tom šeru nad slunce jasnější, že k jednomu tělu patří tři hlavy, čtyři nohy a jeden ocas.

„Věruška!“ vykřikl Literka.

„Přesně tak.“ Pidišpín stál kousek od schodů a vítězoslavně se na ně křenil.

„Máš přeci přísně zakázáno chovat ve škole saň, za to je veliký trest.“ zlobil se Literka.

„A kdo mě potrestá?“ smál se mu Pidišpín. „Ty určitě ne.“

Trojhlavá saň o velikosti přerostlé dogy se mezitím přiblížil až k mřížím, právě prostrkoval své tři hlavy skrz ně a čenichala.

„Seznamte se s mým mazlíčkem. Saň Věruška.“ škodolibě hulákal Pidišpín na děti.

Věruška své tři hlavy natahovala, až kam jí mříže dovolily a očichávala děti s neskrývaným zájmem. Když se jedna z Věruščiných hlav přiblížila k Adámkovi, zprudka nasála vzduch a Adámek, přitisknutý ke zdi, cítil, jak mu její dech čechrá vlasy.

„Ten puding.“ pochopil Adámek. „Pidišpín to měl naplánované od samého začátku a já mu skočil na lep.“

O Adámkovy pudingové vlasy se teď už zajímaly všechny Věruščiny hlavy a bylo potřeba pomýšlet na ústup. Když se však Madlenka s Adámkem pohnuli ke schodům, Věruška jim hlavami zatarasila cestu, až to v mříži zapraštělo.

„Pryč odtud.“ křikl Literka.

Ale Věruška se nehodlala vzdát nečekaného rozptýlení. Literka však na nic nečekal, sáhl do jednoho z pytlíčků u pasu a malou hrstičku prášku foukl sani před čenichy. Věruška kýchla, nejprve jen tak trochu, pak prskaly všechny hlavy a nakonec se Věruška nadechla k mocnému synchronnímu kýchanci provázené ohňostrojem jisker, které ji odneslo až do zadního rohu sklepa.

Děti se s Literkou a propáleným sešitem rozběhli pryč, nechávajíc za sebou prskající Věrušku a rozčíleného Pidišpína.

„A dál už to znáš, mami.“ povzdechl si Adámek. „Na chodbě jsme narazili na paní ředitelku, zlobila se. Fakt hodně. Poničený sešit jsem jí musel odevzdat.“ usrkl smutně kakaa.

„Ani jsem si neuvědomil, že jsme v tom sklepě s Věruškou strávili tolik času. Opravdu.“

„Co se dá dělat, děti.“ pokrčila jsem rameny. „Ke dvěma skřítkům musíme tedy připočítat ještě saň Věrušku.“

„Mami?“ Magdalénka na mě koukala z pod podezřívavě přivřených víček. Vypadala jako malý roztomilý detektiv na žhavé stopě. Tušila jsem, že přijde zásadní otázka.

„Ty jsi o Věrušce věděla?“

„Nooo.“ ošívala jsem se. „Trochu jsem to tušila.“