Pidišpínovo největší darebáctví

 „Dobrý den.“ pozdravila mě paní ředitelka roztržitě mezi dveřmi své kanceláře a poškrábala se na krku.

V ředitelčině náručí se svíjela pomuchlaná černá koule. Chlupy na různých místech buď naježeně trčely, nebo se slepily do vlhkých chuchvalců. Na co se vlastně dívám, se mi podařilo určit, až když se z celé té věci vyklubal čumák a zuřivě si okusoval část těla, která mohla být, podle mého hrubého odhadu, přední tlapkou.

Alfréd, ředitelčin černý kocour. Drobátko zákeřné zvíře.

„Jen klid.“ konejšila ho něžně paní ředitelka a škrábala se urputně na zadku.

Rozpačitě jsem si odkašlala a soustředila jsem se na své děti, tichounce sedící na židličkách v rožku, abych dopřála paní ředitelce trochu soukromí. Doufala jsem také, že zjistím, odkud se bere její krajně nespolečenské chování.

Přivítaly mě však Adámkovy smutné oči.

Ale ne, povzdychla jsem si.

„Vaše děti chudáka Alfréda trápily.“ pronesla vyčítavě paní ředitelka, drbajíc si při tom záda o zeď.

„Mé děti?“ podivila jsem se upřímně a snažila se příliš nezírat.

Vzpomněla jsem si, jak Magdalénka několik hodin oplakávala mrtvou krysu, na kterou jsme náhodou narazili na procházce v parku. Neublížila by mouše. Ani Adámek.

„Ano, vaše děti polily Alfréda něčím lepkavým a kousavým! Podívejte se, jak vypadá!“ Přistrčila mi ten nevzhledný chundelatý žmolek až pod nos. Tak blízko, že Alfréd varovně zamručel.

„Ahm.“ potvrdila jsem tlumeně. „Chápu.“ ustoupila jsem do bezpečné vzdálenosti.

Cítila jsem se čím dál tím víc zmatenější. Toužila jsem zjistit, co se tu stalo. Od paní ředitelky se toho ale očividně víc nedozvím. Zrovna si drbala bok o roh stolu a soustředěně se pokoušela dosáhnout na nedosažitelné místo na zádech. 

„Mohu vám nějak pomoct?“ nabídla jsem jí zdvořile.

„Raději jděte.“ pravila paní ředitelka, s přivřenýma očima se drbala ve vlasech.

Ještě když jsem zavírala dveře, slyšela jsem, jak si brumlá: „ Kde mám teď uprostřed podzimu shánět netopýří mléko?“

Podivná poznámka. Neměla jsem však čas nad ní dumat.

„Půjdeme domů na kakao s maršmelouny léčit bolavou duši.“ usmála jsem se na Adámka.

„To toho kakaa budou muset být litry.“ pravil trpce Adámek.

Doma se Magdalénka nad kouřícím hrnečkem tetelila blahem: „Mami, Adámek se ráno po cestě do školy tak staral, abych neupadla.“

Adámek smutně posrkával a mlčel.

Samozřejmě jsem věděla, že Adámek neprojevoval obavy o svou sestru, ale o krabici, kterou opatrovala. Sám jednu, o dost větší, nesl.

Abych to objasnila, na dnešek byl vyhlášen Den dětského umění, jak jej paní ředitelka vzletně nazvala. Což v podstatě znamenalo, že děti dostaly příležitost představit své záliby a koníčky. A Adámek byl nadšený modelář. Samozřejmě že zvažoval, zda vystaví své drahocenné modely Pidišpínově uličnictví. Ale právě proto, že jejich výrobě věnoval tolik času a doufal i v jiné uznání, než mé maminkovské: „Adámku, to je tak pěkné! A teď si umyj ruce a pojď si sníst polívku, dokud je teplá,“ rozhodl se nakonec, že to riskne a vybral několik svých nejlepších modelů.

Děti si včera připravily učebnu přírodopisu. Uspořádaly lavice podél zdí tak, aby každé získalo svou výstavní plochu. Adámkovi byla vyčleněna lavice až na konci řady, což ho velmi těšilo, alespoň jeho letadla nebudou ohrožena dětmi ze všech stran.

Děti pokračovaly ve vyprávění:

Když Adámek s Magdalénkou ráno dorazili do improvizované výstavní místnosti, Adámek svou krabici veleopatrně odložil na zem, Magdalénka vedle odložila tu svou už jen opatrně, za což si vysloužila Adámkův káravý pohled. Magdalénka si již ráno, když jí byl svěřen tank, zakázala pro své vlastní blaho obracet oči v sloup, aby se vyhnula přednášce, v pořadí nejméně tisícstopadesátdeváté (tento měsíc), o jejím nezodpovědném přístupu. 

Adámek se však už věnoval krabicím. Akorát otevíral tu svou, a co spatřil, ho naplnilo pocitem hlubokého uspokojení. Zábrany z lega, jejichž stavěním strávil podstatnou část včerejšího odpoledne, fungovaly naprosto báječně. Obestavil jimi letadla, aby se při přenášení neponičila a teď zjistil, že zůstala v perfektním stavu.

A zatímco Magdalénka vytahovala ze svého balíčku velký černý tank, Adámek modely letadel rovnal na lavici, pak slavnostně převzal tank od Magdalénky a vše uspořádal tak, aby zanechaly co největší dojem.

Před každý model umístil kartičku s příslušným názvem a před to všechno ještě jednu, mnohem větší cedulku s tučným nápisem: NESAHAT!

Představa upatlaných ruček nenechavých prvňáčků Adámka jaksepatří děsila. Magdalénka už byla samozřejmě důkladně proškolená, ale nedělal si iluze o ostatních dětech. A aby nedošlo k nedorozumění i mezi těmi, co abecedu ještě úplně neovládali, přidal obrázek ruky v červeném přeškrtnutém kruhu a u toho rudý vykřičník.

„Takhle by to mohlo zůstat.“ prohlédl si Adámek spokojeně svá tři letadla, tank i důrazné bezpečnostní opatření.

Ostatní děti se již pomalu trousily do vyučování, které mělo co nevidět začít. A Adámek věděl, že i on bude muset modely opustit. Exponáty se měly totiž připravit před začátkem vyučování, ale celá sláva vypukne až po velké přestávce.

Na chodbě se rozdrnčel zvonek.

Adámek se ještě naposledy ujistil, že je všechno v pořádku a pak dost neochotně zanechal své modely svému osudu. Ze skříně na přírodopisné pomůcky na něj mával Literka.

„Podívej, Literka dá na modely pozor.“ uklidňovala Adámka Magdalénka.

Následující dvě hodiny byly pro Adámka čisté utrpení. Nesoustředil se ani na početní příklady, ani na slohové cvičení a ani na brebentění žáků, a když nakonec zazvonilo na velkou přestávku, vystřelil z lavice, aniž by počkal na svolení paní učitelky.

Paní učitelka byla laskavá, ale trpělivosti neměla nekonečné zásoby. Zrovna teď jí trochu chybělo a tak Adámka ode dveří poslala zpět do lavice. Adámek se, zaslepený drtivými obavami, zdráhal vrátit, takže paní učitelka rozhodla, že odejde ze třídy až úplně poslední. Trest to byl nervy drásající a Adámek s krůpějemi potu na čele sledoval, jak děti neskutečně pomalu opouštějí třídu, diskutují, bezstarostně dovádějí a nemají ani ponětí o tom, jaká muka právě prožívá.

Konečně paní učitelka Adámkovi dovolila odejít. Vyběhl ze třídy, ale místo toho, aby mohl chránit modely vlastním tělem, vrazil na chodbě do paní ředitelky.

„Aaa, Adam, známá firma.“ změřila si ho podezřívavým pohledem paní ředitelka.

„Doufám, že dnešní den skončí poklidně a bez nutnosti návštěvy vaší maminky v ředitelně.“

Paní ředitelka by jistě ani na chvíli neuvěřila, že tohle je i Adámkovo vroucí přání a tak jen poslušně přikývnul: „Ano, paní ředitelko.“

Ale to už byli u dveří přírodopisné učebny a paní ředitelka v dobré víře, že udělá Adámkovi radost, pronesla: „Tak se podíváme společně, co přinesly ostatní děti.“

Adámek v duchu zaúpěl. Doufal, že letadla přežijí další čas bez jeho osobní ochrany. Vešli do třídy a zatajil se mu dech. A nestalo se tak proto, že těsně vedle lavice s jeho modely Tomáš Vymazal předváděl své fotbalové umění s opravdovým kopacím míčem. Bylo to proto, že se nad jeho modely tísnil ohromný chumel dětí. Adámek stále hledal svůj ztracený dech, když všechny ty děti náhle vybuchly v hurónský smích.

Adámek se zamračil.

To nebyla očekávaná reakce.

A polil ho pot.

Tam kde se ještě nedávno usmíval Literka, na něj teď potměšile zíral Pidišpín! Po Literkovi se slehla země.

Další salva smíchu.

A paní ředitelka zamířila přímo na opačnou stranu třídy ke sbírce fosilií, kterou s velkou slávou přinesla Maruška Pilná.

Tohle nesnesu, pomyslel si Adámek a pomalu ale odhodlaně se vzdaloval od paní ředitelky. Potřeboval okamžitě objasnit, co se to tam u všech všudy děje.

Paní ředitelka měla patrně oči i vzadu, protože nesmlouvavě pronesla: „Adame, tebe nezajímá, co tvá spolužačka přinesla?“

Maruška Pilná stála nad svými exponáty a Adámka provrtávala zlobnými pohledy.

„Jistě že zajímá.“ zamumlal a poslušně sklopil oči ke stolu s hromadou kamení různých velikostí, tvarů i barev. Napoprvé neviděl nic zajímavého, pak si však všimnul drobného otisku ulity a najednou je viděl i na všech ostatních kamíncích. V každém se dalo najít něco zajímavého.

Adámek si umínil, že se Marušky zeptá, hned jak se vyřeší tahle zapeklitost.

„Ale Maruško, tohle přeci není žádná zkamenělina.“ paní ředitelka ostentativně, s nakrčeným nosem, ukazovala na kámen na okraji.

„To je přeci vyschlá kulička hnoje, v níž uvízla moucha.“

Adámek zaostřil zrak a zjistil, že paní ředitelka má pravdu. Maruška Pilná zrudla a začala natahovat.

„Ukliď to tady.“ rozkázala paní ředitelka, čímž prohlídku zkamenělin uzavřela a posunula se k dalšímu stolu. Na něm vystavovala svou sbírku plyšáků Maruščina nejlepší kamarádka Karolína.

Adámek nedokázal myslet na nic jiného, než na modely. Viděl Pidišpína, slyšel smích a bylo mu z toho úzko.

Paní ředitelka si však nesmyslně dlouho prohlížela plyšová zvířátka a až po hodné chvíli se přesunula k jiné výstavce, angličáci.

Další salva smíchu a Adámek zaúpěl. Tentokrát nahlas.

Paní ředitelka si ho změřila pohledem: „Tak běž. Já už se stejně musím vrátit do ředitelny.“ A odklapala.

Adámek se vrhnul k chumlu rozesmátých dětí, aby spatřil tu tragédii.

Pidišpín celou Čajku orazítkoval od čumáku až po ocas obrázky jablíček, které paní učitelka používá jako pochvalu do deníčků, levé křídlo při tom zlomil, takže smutně viselo a pravé kolo přerazil. Letadlo se tak nešťastně naklánělo na pravou stranu. Název na kartičce Pidišpín poškrtal a pod něj načmáral: padavka nahnilá.

Stejně se Pidišpín vyřádil i na Čápovi, kterého přejmenoval na zrezlinu nelétavou, popatlal ho lepidlem a posypal červenými třpytkami.

A při pohledu na poslední letadlo, Albatrose, se mu udělalo černo před očima. Na každém křídle se skvěla načmáraná postavička s vystrčeným zadkem a na kartičce tučně stálo: éroprdka přetěžká.

No a jeho tank!

Když si vzpomněl, kolik práce mu daly jen ty pásy, chtělo se mu plakat. Teď vypadal jako by najel na minu, pásy polámané, hlaveň zlomená.

Netrefa vrzavá!

Tos´ teda přehnal, Pidišpíne! Jen počkej, já ti ukážu! Sliboval mu Adámek v duchu a vrhl zuřivý pohled tam, kde ho viděl naposledy. Pidišpín však zmizel.

„Co máš z toho.“ poklepala mu nezúčastněně na rameno Věrka Veverková a odfrčela.

„Taneční představení začne za chvilku děti.“ nesl se třídou hlas paní učitelky a bublající děti s výskotem opustily zničené modely i zničeného Adámka. Tomáš přestal předvádět fotbalové umění a nechal balón vykopnutý nad hlavou svému osudu. A na stůl s modely se zrovna šplhal Pidišpín.

„Ty mrňavý…!“ vrhnul se na něj Adámek.

Nedořekl.

Míč dopadl na lavici, ta se překlopila a vystřelila letadla, tank a samozřejmě taky Pidišpína rovnou z okna ven.

Pidišpín elegantním obloukem překonal vzdálenost mezi oknem a šípkovým keřem a vnořil se do jeho trnitých větví, až podzimní listí vystříklo všude kolem jako barevná fontána. Dvě letadla se zapíchla zprudka vedle místa, kde by se podle všech pravidel měla nalézat Pidišpínova hlava. Třetí letadlo se mu odrazilo od zadku a spadlo do trávy. Tam se rozletělo na milion kousíčku, jež se smíchaly s dalším milionem kousíčků, ve které se proměnil tank.

Adámek to celé sledoval z okna.

„To nemůže být pravda, jenom se mi to zdá.“ zašeptal.

Magdalénka bratra chápavě pohladila po ruce.

Teď nastala ta chvíle, abych byl statečný, jak mi radívá maminka, pomyslel si trpce Adámek.

A jak tedy tak tiše trpěl a statečně koukal z okna na dílo zkázy, všiml si, že pro Pidišpína celé dobrodružství zdaleka neskončilo. Větve ho sice na malou chvíli podržely, nicméně se nakonec pod Pidišpínovou vahou zhouply a Pidišpín se sesunul do otevřeného okapového kanálu, zčerstva vyčištěného od spadaného listí roztržitým školníkem Masojídkem, jenž za sebou zapomněl kanál zase zavřít.

Teď se však kovová mříž za Pidišpínem zaklapla a uvěznila ho.

Ze školního dubu celou událost ospale sledoval, Alfréd, černý kocour paní ředitelky. A když za Pidišpínem zapadla mříž, uznal, že je potřeba kouknout se pořádně zblízka. Pomalu se protáhnul, zívnul, urovnal si chlupy na levém boku a pak zlehka seskočil na zem, rozvážně prošel kolem šípkového keře a už stál nad mříží, kterou zuřivě lomcoval Pidišpín. Jakmile spatřil kocoura, odskočil do toho nejzazšího koutu, který mu úzký kanálek mohl nabídnout. Což věru nebylo moc daleko.

Kocour nespěchal, sednul si a olíznul si tlapu, tu pak protáhnul mříží a ledabyle se pokusil na Pidišpína dosáhnout. Když se první pokus nezdařil, zase si chvilku poseděl, Pidišpína však nespouštěl ze svých zelených očí. Obešel mříž z druhé strany a tentokrát důkladně prošátral celý prostor kanálu. Zase nic. Pidišpín se vmáčknul až k odtokové rouře a tam se snažil uhýbat nenechavým prackám.

Magdalénka moc dobře věděla, co má kocour za lubem. Nevynechal jedinou příležitost skřítky prohnat. Literka si na něj nejednou stěžoval, že by se kocour nezdráhal jim opravdu ublížit, kdyby k tomu dostal příležitost.

No a teď ji právě dostal.

A Magdalénce se, navzdory Pidišpínově nespornému hulvátství, nechtělo kocourovi dovolit, aby mu ublížil.

 „Jedeš!“ zakřičela Magdalénka z okna.

Alfréd však jen zvedl hlavu, ale nepohnul se o jedinou píď. Už pochopil, že je potřeba změnit strategii a vyzkoušel, jak těžká je kovová mříž. I když tedy v žádném případě jako peříčko nevážila, kocour měl dost síly na to, aby ji malinko nadzvedl. Od této chvíle bylo Pidišpínovo polapení jen otázka času a kočičí trpělivosti. A děti poznaly, že je zle, protože jak známo, kočičí trpělivost je nekonečná.

A zatímco kocour zkoušel, jak překonat mříž, děti vymýšlely, jak zachránit život Pidišpínovi. Adámek tedy dost vlažně, jelikož měl neustále na očích nebohé zbytky své práce a pořád se nemohl rozhodnout, zda by si Pidišpín důkladnou lekci nezasloužil.

Magdalénka však už přišla s prvním nápadem: „Kočky přeci nesnášejí vodu, polijeme ho a on uteče.“

A rozběhla se k Adámkově aktovce pro láhev s pitím. Maminka jim do sychravého podzimního dne navařila čaj s citróny a důkladně jej osladila medem. Magdalénka ten sladký čaj bez váhání vylila kocourovi do kožichu.

Úspěch se však nedostavil.

Kocour se zdržel jen na tak dlouho, aby vrhl zvlášť nevraživý až výhružný pohled na děti, a hned pokračoval. Právě totiž našel způsob, jak mříž účinně nadzvednout, bylo potřeba tlapku do mříží správně zaháknout a vší silou se zapřít do zadních noh.

Pidišpínovi, jenž se zoufale krčil v kanálu, zbývalo posledních pár vteřin.

            „Co se stalo?“ na parapetě se objevil Literka.

Děti na něj přes všechny události zapomněli a teď na Literku koukali, jako na zjevení, trčelo z něj peří a vypadal celkově dost pošramoceně.

            „Omlouvám se vám, děti. Zvlášť tobě, Adámku.“ A vrhl provinilý pohled na trosky letadel.

„Pidišpín mě zavřel do skříně na přírodopisné pomůcky. Nějakou dobu mi zabralo, než se mi podařilo osvobodit se.“ vysvětloval a při tom si vytahoval peří z vlasů, uší a taky nosu. Kýchnul a z pusy mu vylétl další chomáč prachového peří.

„Promiňte, ve skříni je nečekaně mnoho vycpaných hrdliček.“

            Jediným pohledem pak zhodnotil situaci: „Tady by určitě pomohl svědící prášek.“

Velice opatrně odepjal od pasu malý váček opatřený dřevěnou pinzetou.

„I když nejsem si jistý.“ zarazil se Literka. „Svědící prášek je opravdu nepříjemný. Zažil jsem jeho účinky na vlastní kůži. Pokud neodhadnu dávku, může to být i nebezpečné.“ držel váček obezřetně dvěma prsty co nejdál od těla.

Adámek shlédl z okna na kocoura, jenž se nacházel uprostřed zjevně úspěšného pokusu a poznamenal: „Myslím, že už nám nezbyl vůbec žádný čas, abychom vymysleli něco jiného.“  

„Ustupte děti.“ zašeptal Literka, opatrně rozevřel váček, pinzetou nabral sotva viditelné množství prášku a posypal jím kocoura.

Nejprve se zdálo, že prášku bylo přeci jen až příliš málo, protože kocour se ani neohlédl. Náhle se však prudce zarazil a zastříhal divoce ušima, nervózně švihl ocasem, vytřeštil oči a pak nastala mela. Nechal Pidišpína svému osudu a zuřivě se škrábal oběma zadníma nohama všude tam, kam až dosáhnul. To ovšem nestačilo a současně se kousal do zadku, vzniklo tak vzteklé chlupaté klubko, zmítající se a syčící, se srstí slepenou sladkým čajem.

„Nepřehnali jsme to?“ starala se Magdalénka.

V tu chvíli kocour vystřelil rychlostí blesku a pelášil pryč. Marně doufal, že tomu nadělení v kožichu uteče. A z otevřeného kanálu se na třesoucích se kolenou soukal značně otřesený a škrábající se Pidišpín.

Literka množství prášku odhadl naprosto přesně, pomyslel si Adámek škodolibě.

Pidišpín se podrážděně podíval do okna a přitom se drbal a drbal a Adámek se smál a smál, dokud mu pohled nezabloudil k oknům ředitelny a nespatřil očividně nahněvanou paní ředitelku, která si je měřila rozčíleným pohledem.

Adámek ztuhnul.

Jak dlouho je paní ředitelka sleduje? Je Literka prozrazen?

„Tak děti, představení skončilo.“ paní učitelka oznamovala konec tanečního vystoupení. „Je čas abychom se vrátili k učení.“

A děti se neochotně odšouraly do svých tříd.

Neuběhlo však ani 5 minut, v rozhlase to zapraskalo a ozval se řízný hlas: „Sourozenci Adam a Magdaléna do ředitelny.“

„Tak běž Adámku.“ povzdechla si paní učitelka.

Adámek se ze svého místa zvedal jen pomalu.

„Okamžitě!“ štěkl školní rozhlas. Načež byl Adámek v mžiku v pozoru a na chodbě, a ani nevěděl jak, s Magdalénkou v ředitelně, kde se na ně mračila paní ředitelka.

„Teď mi laskavě oba dva vysvětlíte, proč jste tak trýznili mého drahého Alfréda. Všechno jsem viděla z okna, takže nemá cenu zapírat. Co jste mu to provedli s kožichem? Je celý ulepený a nepřestává se drbat. Navíc se mi nedaří vymýt mu tu patlanici z kožichu.“

To bude tím medem, napadlo Adámka.

V mysli se mu usadila představa paní ředitelky bojující ve vaně se vzteklým medovým kocourem. A ať se snažil sebevíc, cítil, jak mu koutky úst cukají směrem nahoru.        Paní ředitelka se zarazila vprostřed kárání, jelikož nemohla uvěřit, že Adámek se opravdu směje.

„Tak a dost!“ vykřikla, „Volám vaší maminku.“

„A dál už víš, mami.“ dovykládala Magdalénka.

„Aspoň už vím, co se stalo paní ředitelce.“ pokývala jsem hlavou.

„A mým letadlům.“ dodal smutně Adámek.

„Letadel je mi moc líto, Pidišpín je pořádný nezbeda.“ pohladila jsem Adámka po vláskách a přihodila mu do chladnoucího kakaa další maršmelouny.

„Třeba se Literkovi nepodaří najít lék na svědící prášek příliš rychle.“ mrkla jsem na něj a intenzivně při tom myslela na nebohou paní ředitelku a Alfréda.