Věruška a draci

Že mi telefon zazvonil až odpoledne, když už jsem mířila pro děti do školy, mě nepřekvapilo. Nečekala jsem totiž nic jiného. Nemohl mě překvapit ani ředitelčin rozčílený hlas, marně předstírající zdvořilou žádost o vyzvednutí mých drahých dětí u ní v kanceláři. 

Dnes se totiž ve škole konala drakiáda, neboli naprosto neodolatelná příležitost pro lumpárny Pidišpína a jiných školních tvorů.

Řekli byste, že bych měla být ze setkání s paní ředitelkou nervózní. Ale nebyla jsem. Děti mi totiž hned druhý den po té neblahé události se zvětšovacím práškem referovaly, že paní ředitelka se scvrkla do své původní velikosti. Prý to vůbec nešlo na rozum Literkovi, který tvrdil, že účinek vyprchává týdny a že je naprosto nemožné, aby se jeho vliv vytratil přes noc.

Takže když jsem klepala na dveře ředitelny, věděla jsem, že není nutné namáhat si krční páteř, abych se paní ředitelce zadívala do očí. Když jsem však paní ředitelku shlédla tentokrát, udržet kamenný výraz mě stály všechny síly. Přesto si nejsem jistá, že mi koutky úst necukaly.

Ruku do ohně bych za to nedala, jak se říká.

Paní ředitelka na mě hleděla a určitě se mračila, bohužel neměla čím. Z obočí zůstaly jen ohořelé trosky, tváře se černaly sazemi a celou katastrofu rámovala doutnající ofina.

„Chtěla jsem vás požádat, zda byste své děti poučila o nebezpečí, které v sobě skrývá hra s ohněm.“ Pravila paní ředitelka vážně. Zdařile hájila pošramocené zbytky svého důstojenství, to se jí muselo nechat.

Rychle jsem zkontrolovala děti. Ulevilo se mi. Zdálo se, že jediný, kdo si tady hrál s ohněm, byla právě paní ředitelka.

„Samozřejmě,“ ujistila jsem ji. Dál jsem se na nic nevyptávala, posbírala jsem děti a zanechala jsem paní ředitelku nutné péči o svůj zevnějšek.

 „Mami, mami, letěla jsem na Věrušce!“ výskala Magdalénka radostně, sotva jsme opustili školu, jako by právě absolvovala poklidnou jízdu na poklidném poníkovi se všemi bezpečnostními opatřeními, které bych si jako její máma představovala (i s těmi, co si představit neumím), a ne divoký let na hřbetě trojhlavé saně.

Nebudu nic zastírat, Magdalénčinu radost jsem prostě nesdílela.

Ani trochu.

Rozhodně jsem však začínala tušit, jak stav nahněvané paní ředitelky souvisí s mými dětmi. Jejich tváře přímo hořely dojmy. Mně mohla hlava prasknout zvědavostí.

Doma jsem děti usazené ke stolu popohnala k vysvětlení dnešních událostí, Magdalénka však udiveně namítla: „A co kakao?“

„A maršmelouny?“ přidal se Adámek.

Ano, bez kakaa s maršmelouny se zjevně nedozvím už vůbec nic. Rychle jsme vše napravila a nad kouřícím hrnečkem s tou nekonečnou sladkostí děti začaly vyprávět:

Odpoledne probíhalo až podezřele poklidně. Draci si teď v mracích bezstarostně plachtili. Děti se pochechtávaly a malinko škorpily. A po Pidišpínovi nebylo ani vidu ani slechu. Adámek to nejprve považoval za věc krajně podezřelou, ale nakonec to hodil za hlavu a užíval si odpoledne s ostatními.

Magdalénčin růžový plameňák s modrozeleným ocasem se třepotal těsně pod šedivými mraky a krásně s nimi ladil. Adámkův modrý jestřáb střežil své území v dostatečné vzdálenosti od plameňáka, a v mracích se skoro ztrácel. Nebe se zatáhlo ještě víc, přibylo buclatých šedavých mraků, které se tu a tam naježily do kovově modré. Papírové draky dokázaly dokonale schovat.  A tak se stalo, že za krátkou chvíli každé dítko drželo jen dlouhý provázek, na jehož konci venčilo svůj osobní podzimní obláček.  

„No tohle! Nemůžeš dávat pozor?“ zlobil se Martin.

„Já za to nemůžu.“ bránil se Ríša. „Dával jsem pozor….“ nedořekl.

Nešťastné výkřiky obou chlapců upoutaly Adámkovu i Magdalénčinu pozornost. Zahlédli však jen prázdné provázky padající z oblohy. Po chvíli z mraku vypadl notně pomuchlaný ocas Kubíkova draku a pak už nic.

Adámek se sotva stačil podívat na Magdalénku, když vylekaně vypískla Anička. Drak se škubal v jejích drobných ručkách jako splašený kůň. A náhle se vznesla do vzduchu. Paní učitelka ji stačila zachytit na poslední chvíli, to už se Anička vznášela dva metry nad zemí. Neochotně pustila provázek a drak zmizel.

            „Vítr je dneska podivuhodně silný.“ zhodnotila paní učitelka s nadhledem událost, jen co položila Aničku na zem.

A Adámek s Magdalénkou moc dobře věděli, odkud vítr vane. Adámek se zadíval do mraků, oblaka se přelila přes sebe, a v tu chvíli zahlédl naprosto jasně a nezpochybnitelně tmavou šmouhu s křídly a třemi krky.

„Věruška.“ zašeptal Adámek. Znovu už však Věrušku nezahlédl, ať se snažil sebevíc.

Magdalénka se zadívala do mraků a úplně zapomněla, že v ruce svírá provázek ke svému drakovi. Zhoupl se ve větru, šňůra se zamotala, Magdalénka nad drakem ztratila vládu a milý plameňák zafrčel raketovou rychlostí do větví školního dubu. Podle růžových a modrozelených kousíčků, na které byl drak hned vzápětí cupován, mohli Adámek s Magdalénkou snadno uhádnout, že se Věruška ukryla v záplavě podzimního listí mezi větvemi starého dubu.

Paní ředitelka se na strom podezřívavě zahleděla, silně se zamračila a rázně ukončila zábavu. Remcající děti si neochotně navíjely draky mnohdy stále ukryté v mracích.

 „Magdalénko!?“ chytil se za hlavu Adámek.

Magdalénka využila nestřeženého okamžiku a vydala se na záchrannou výpravu. Právě šplhala na dub! Za tříhlavou saní!

Stačila už zdolat první patro větví a otevřel se jí výhled na Věrušku, trhající růžového plameňáka na pidikousíčky, mohutně povzbuzována Pidišpínem o několik větví výš.

            Magdalénka se zastavila a přemýšlela, jak by nejlépe vyhnala ty dva záškodníky. Všimla si, že Věruška od jejich posledního setkání značně povyrostla, už taky není roztomilá jako psík. Teď už se spíš podobala nevycválanému oslovi.

Uslyšela za sebou naléhavé šeptání: „Magdalénko!“

Otočila se a spatřila Literku: „Nelez tam! Věruška je pěkně rozjívená, mohla by ti ublížit.“

„Dám si pozor.“ nedala se Magdalénka.

A než stačil Literka namítnout cokoliv dalšího, Magdalénka šplhala hbitě jako veverka a Literkovi nezbylo, než ji rychle následovat. A už se drápala Věrušce po ocase mezi křídla, překvapená saň se na ní otáčela všemi hlavami a hrdla jí rudě žhnula. Magdalénka se však tak soustředila na Věruščino křídlo, že si vůbec nevšímala, k čemu se saň chystá.

V tu chvíli však saň naštěstí Magdalénku poznala a krky jí potemněly.

Literka si zhluboka oddechnul.

Bezprostřední nebezpečí teď Magdalénce nehrozilo, ale přesto musel rychle na něco přijít. A pak mu na mysl vytanul nápad. Vytáhnul z brašny váček, zkontroloval jeho množství, pak si přivřeným okem přeměřil saň a kývnul: „To by šlo.“

Literka rychle skočil ještě o jednu větev výš a posypal saň vybraným práškem. Dával však dobrý pozor, aby ani špetička nepřistála na Magdalénce. Proto se až na levou Věruščinu hlavu prášku nedostalo.

Prostřední hlava okamžitě usnula, pravá mohutně zívla, levá hlava však zůstávala čilá. Věruška si uvědomovala, že se potřebuje rychle vytratit z vlivu uspávacího prášku a tak sebou mrskala a házela. S námahou roztáhla křídla a vrávoravě se vznesla. Nic nedbala na to, že Magdalénka stále seděla mezi jejími křídly, že na palouku pobíhal chumel dětí, a že jedna hlava jen tak bimbala a chrápala a druhá hlava měla co dělat, aby udržela otevřené oči.

Literka vyhodil poslední zbytek prášku do vzduchu a doufal, že se strefí.

I když Pidišpín usnul jako podťatý, Věruška se dál prodírala mezi větvemi a ani za mák jí nevadilo, že dvě ze svých hlav při tom otlouká a že se spící hlava dokonce zarazila v rozsoše větví. Ospalá saň se jen toužila schovat v pelechu a odmítla se zastavit byť jen na malou chviličku, aby se spořádaně osvobodila. Místo toho se Věruška zapřela, zabrala křídly, až se uvolnila tak náhle, že měla Magdalénka co dělat, aby se na Věruščině hřbetě udržela. Věruška vystřelila z koruny dubu, až se za ní podzimní listí rozprsklo jako barevný ohňostroj.

Literka z dubu sledoval, jak si to Věruška šine rovnou cestou přes palouk, a musel si přiznat, že nápad s uspávacím práškem nebyl jeho nejlepší.

Děti naštěstí příliš zaměstnávala péče o papírové draky a učitelky zase péče o děti. A tak neměli ani tušení, že jim za zády právě poletuje jako opilý čmelák tříhlavá saň.

Poslední dávka uspávacího prášku však na jedinou bdělou, levou hlavu začala působit právě teď! V tu nejméně vhodnou dobu! Věruška ospale zamžourala a unaveně poklesla, spící pravou hlavu tak táhla v listí po zemi, až to šumělo. Aby toho nebylo málo, prostřední hlava definitivně usnula a s hlasitým zaduněním se přidala k šumění v listí k pravé hlavě.

Adámek sledoval celé dění s rozčílením a představoval si, co se stane, až saň usne přímo tady za školou a jak tohle bude vysvětlovat paní ředitelce.

Magdalénka sedící na zádech saně Adámkovy obavy sdílela, a tak Věrušku důkladně šťouchla nohou pod křídlo. Saň se trochu probrala, zamávala ochablými křídly, takže její dvě spánku beznadějně propadlé hlavy už sice v listí nešuměly, jenže to Věrušce sebralo poslední vůli zůstat vzhůru, a třetí hlava prostě usnula.

Věruška naposledy mávla křídly a zřítila se i s Magdalénkou do obrovské hromady listí, které vystříklo jako gejzír. Což samozřejmě nemohlo uniknout sluchu paní ředitelky. Podezřívavě si přeměřila rozvířené listí, pohledem prošla rozrytou stopu od dubu až ke kupě a přimhouřila při tom oči.

„Co to támhle leží?“ ukročila blíž.

Adámek moc dobře věděl, na co paní ředitelka koukala: na špičku Věruščina ocasu. Jinak však listí skrylo saň zdárně celou.

Stačil by okamžik a paní ředitelka pochopí, že se tu děje něco podivného.

            „Vííí!!!“ vyskočila z hromady listí Magdalénka a vyhodila náruč listí přímo paní ředitelce před nos. Věruščin ocas se pod novým nánosem šikovně ukryl.

„Teda Magdaléno!“ obořila se na ní paní ředitelka. „To jsem se lekla.“ Což bylo dobře, protože úplně zapomněla na celou kupu listí a čouhající Věruščin ocas.

Paní ředitelka se probrala z úleku a prohlásila: „Konec zábavy, vracíme se do školy.“

Náhle podzimní vzduch prořízl zvuk ostrý jako pila, z dubu opadalo poslední podzimní listí, Magdalénce, Adámkovi i Literkovi ztuhl úsměv na tváři a paní ředitelka se zarazila vprostřed kroku.

To si Věruška slastně pochrupávala.

Magdalénka šťouchla do Věrušky a ze všech sil se rozkašlala. Věruška naposledy mrzutě zachrochtala a naštěstí utichla. I tak bylo Adámkovi jasné, že paní ředitelku nemohl chabý pokus zamaskovat chrápající saň kašláním oklamat.

Paní ředitelka zpražila pohledem zrudlou Magdalénku, pak si ještě jednou přeměřila kupu listí, avšak ani brvou nehnula, otočila se na podpatku a odkráčela.

„Tady něco nehraje.“ zašeptal Literka.

Ani to nedořekl, Věrušce zaskočil list a začala kuckat. Ohňostroj jiskřiček na provlhlém listí jen syčel. Děti se na sebe vyděšeně podívaly. Co teď? Listí mohlo každou chvilku vzplanout, jenže od školy se nesl naléhavý hlas paní učitelky svolávající poslední děti.

„Jen běžte,“ pobídl je Literka, „zvládnu to tady.“  A přebíral váčky s kouzelnými prášky.

„Magdalénko, Adámku!“ slyšeli paní učitelku.

V tu chvíli vyskočil první plamínek. Děti nejistě pohlédly na Literku, ale Literka právě vítězoslavně zvedl nad hlavu jeden váček a mrknul na děti: „Tak už běžte.“

Děti se loudaly po chodbě ke svým skříňkám, za malou chvilku pro ně měla přijít maminka. Adámek si smotával šňůru od draka, v tom zmatku na něj trochu pozapomněl. Milý drak se zřítil z nebe a bude potřebovat důkladnou opravu. Magdalénce zůstal jen tyrkysový ocas, který Věruška nestačila dočista zničit.

Náhle se ozvala rána jako z děla!

To paní ředitelka rozrazila zprudka dveře kanceláře. Prosvištěla kolem dětí s pokřikem: „My hoříme!“ rychlostí vskutku závratnou, když uvážíme výšku jejích podpatků,

V poklusu jednou rukou popadla hasicí přístroj a druhou otevřela dveře na školní zahradu. Děti jí následovaly, ale to už paní ředitelka třemi dlouhými kroky překonala vzdálenost od dveří k plamenům, mocným škubnutím vytrhla pojistku hasicího přístroje a hromada listí se změnila v nadýchaný kopec pěny. Děti s úlevou zjistily, že Věruška je pryč. Literkovi se podařilo odklidit ji do bezpečí.

Dobrá nálada je ale v mžiku přešla: „Do ředitelny.“

Paní ředitelka se mračila pod ohořelým obočím tak, že děti neměly ani pomyšlení na sebemenší protest. Navíc tušily, že maminka je na cestě do školy.

„Hlavně že se nikomu nic vážného nestalo.“ usmála jsem se na děti, když dovyprávěly.

„Myslíš, že paní ředitelce všechno doroste?“ starala se Magdalénka.

„Myslím, že paní ředitelka si umí poradit velmi dobře.“ podotkla jsem zamyšleně.