Vánoční rozuzlení

 Dnešek byl výjimečný z mnoha důvodů. Blížily se Vánoce a děti v povznesené náladě méně zlobily, protože co kdyby náhodou Ježíšek opravdu leccos viděl. A všechno se tak nějak víc lesklo a zářilo a lidé k sobě byli milejší, a tak jsem v té slavnostní atmosféře napekla koláčky pro paní ředitelku. Chtěla jsem ji trochu udobřit. Koláčky měly sloužit jako podaná ruka. Nabídka ke smíru. Omluva za všechny ty neplechy a příkoří.

Nakonec všechno dopadlo jinak. Popíšu vám události pěkně od začátku, protože jsem část dne prožila s dětmi ve škole na vánoční besídce. A ta byla opravdu výjimečná. Víc, než by se mi líbilo.

Adámek s Magdalénkou kráčeli do školy beze spěchu, na rukou nesli zabalené mírové koláčky a sníh jim uspokojivě křupal pod nohama. Od svatého Martina se nepřestával sypat a ráno tak na děti vždycky čekala nová třpytivá nadílka.

Ve škole Adámek s Magdalénkou zamířili rovnou ke kanceláři paní ředitelky, aby jí odevzdali maminčiny koláčky.

Děti slušně zaklepaly, ale už nějak opomněly počkat na slůvko „dále“.

A tak než paní ředitelka stačila říct: „Moment“, děti otevřely dveře.

Průvan jim zavířil kolem obličeje, rozcuchal vlasy a opřel se do dlouhých závěsů, které ve větru zavlály od okna až ke stolu a křeslu paní ředitelky. A přes ty rozčepýřené prameny vlasů děti zahlédly, jak mezi vzdouvajícími se závěsy seskočila paní ředitelka, zabouchla otevřená okenní křídla, urovnala závěsy a ukryla za ně nečekaně podivnou věc. Pak bleskově přikročila ke svému křeslu, nedbale si upravila vlasy a poněkud zaskočeně vydechla: „Dobrý den, děti.“

Čímž získala na jistotě a pak pokračovala mnohem přísněji: „To vám nikdo nevysvětlil, že po zaklepání musíte počkat, než vám je dovoleno vstoupit?“

To jsme tu omluvu nevzali z dobrého konce, pomyslel si Adámek a nahlas pravil: „Maminka vám posílá koláčky, abyste se už tolik nezlobila.“

Magdalénka neříkala nic, protože se soustředěně snažila prokouknout závěs: co za poklad tam paní ředitelka ukryla?

A zdálo se, že ani paní ředitelka příliš nevnímá, co povídá Adámek. Spíš podivně koulela očima na něco, co se nacházelo někde za nimi. Zvědavě se tedy otočil a spatřil kocoura Alfréda, jak neochotně slézá z křesla pro návštěvy a mizí ve dveřích koupelny.

No tohle, co se to tady děje? 

Paní ředitelka se však začala zase soustředit na děti: „Vyřiďte mamince mé díky a teď už jděte, jistě máte spoustu práce.“

Děti poslušně vycouvaly z ředitelny.

Jen co se za nimi zavřely dveře, Magdalénka spustila: „To se mi jen zdálo, nebo paní ředitelka přiletěla do kanceláře na koštěti a to pak schovala za závěs?“

„Já viděl to stejné, Magdalénko, a Alfréd se také choval dost podivně.“

Víc si říct nestačili, protože narazili na uspěchanou paní učitelku: „Co děláte tady, děti? Máte být dávno v tělocvičně a chystat se na vánoční vystoupení.“

Paní učitelka měla pravdu, vánoční vystoupení otřásalo celou školou v základech už několik týdnů.

Téma bylo – jak jinak - ryze vánoční. Tedy narození Ježíška v Betlémě, což sehrají žáci vybraní ze všech tříd. Adámek hraje jednoho ze tří králů a Magdalénka kometu zvěstující narození Ježíška. Což v podstatě znamená, že bude celé představení zavěšená nad jesličkami a všemi ostatními herci.

Vstoupili do tělocvičny, kde vládl mumraj nezměrných rozměrů, ve kterém pobíhali zoufalí pedagogové, snažící se popadnout ty správné děti a vecpat je do těch správných kostýmů.

A na podiu stál dirigent-tělocvikář a jeho hluboký hlas se nesl nad vší neuspořádaností a odpočítával čas: „Máme 15 minut do začátku vystoupení!“

Paní učitelka, která se dětem nacházela nejblíž, začala kmitat ještě rychleji, a když si všimla Adámka a Magdalénky, jak tam nečinně postávají, zaměřila se na ně.

Hned je hnala do převlékárny. Magdalénce na hlavu připevnila velikou pozlacenou kartónovou hvězdu, jenže naopak, a hodila na ní dlouhý zářivý pytel, jenž měl představovat ocas komety.

Adámkovi nutila kostým Baltazara, ačkoli si byl naprosto jistý, že měl představovat Melichara. Jeho chabé pokusy o vysvětlení byly rázně zastaveny hlasem pana dirigenta: „Zbývá 10 minut!“

A učitelčiným: „Ježíšmarjá, mě z toho snad raní!“

Takže si na sebe oblékl bez dalších debat kostým Baltazara s vědomím, že někde na něj bude zírat zmatený Melichar.

V tom spěchu a shonu a myšlenkách na to, že paní ředitelka je pravděpodobně čarodějnice, si ani jeden z nich nevzpomněl na Literku, Pidišpína a jeho nezbedné přátele.

Až když už na ně paní učitelka volala, že se mají ztišit a pomalu se odebrat na podium, zatahal Adámka za plášť Literka: „Adámku, nikde nemůžu najít Pidišpína, myslím si, že kuje nějakou neplechu. Buďte ostražití.“

Magdalénka se tou dobou už nějakou chvilku houpala zavěšená pěkných pár metrů nad podiem a nemohla ovlivnit vůbec nic.

Zazněly první tóny a Adámek i všichni ostatní herci věděli, že představení začíná. Opona se rozhrnula a před dětmi se rozvlnil oceán hlav dychtivých rodičů, prarodičů, tetiček i strýčků. Také já jsem se přišla podívat na své děti.

 Adámek se rozhlédl, zda někde nezahlédne náznak blížící se pohromy.

Ale nikde nic.

Hra začala.

Představení probíhalo hladce a Adámek se začal víc soustředit na svou úlohu a přestával být ostražitý. Blížil se k jesličkám, a kometa Magdalénka nad ním měla prolétnout, což se také stalo, ale tak nějak podivně: málem porazila kulisy.

Adámek zpozorněl, zahleděl se na Magdalénku a pak výš a ustrnul v půli kroku.

Lešení, na kterém byl uvázán Magdalénčin provaz, na jehož druhém konci visela, právě okupoval Pidišpín a snažil se rozvázat uzel!

Statečně s ním bojoval Literka a možná by i Pidišpína přemohl, jenomže se nad nimi mihl trojhlavý stín, který zcela nepochybně patřil Věrušce. Proti ní Literka nezmohl vůbec nic.

Saň se všemi hlavami do lana zahryzla, občas si pomohla horkým dechem a tak vlákno za vláknem povolovalo a Magdalénka každou chvilku poklesla o něco níž.

Nemohla jsem vidět, co se děje, ale Adámek na mě vrhl tak zoufalý pohled, že jsem neváhala ani vteřinu a začala se proplétat mezi nic netušícími, dobře se bavícími rodiči.

Oba jsme však viděli, že v žádném případě nemůžu doběhnout včas, i když teď už jsem to brala hlava nehlava a pranic jsem se nestarala o pohoršení, které tím způsobuju. Adámek se proto mezi ostatními divadelními postavičkami prosmýkl do zákulisí. Nevěděla jsem, že začal šplhat na lešení, aby zahnal Věrušku.

Znenadání kolem něj proběhla černá chlupatá koule: Alfréd!

Adámek považoval ředitelčina kocoura za sobecké a zlomyslné stvoření, proto byl překvapen, že se postavil na stranu dětí a pustil se do obrany lana tak zprudka, až se mu musely věnovat všechny tři Věruščiny hlavy. Magdalénka se zdála být uchráněna pádu do bolestivých hloubek divadelního podia.

Zapomněli jsme však na vampýrka tečkovaného a to byla chyba.

Vampýrek připlachtil na svých širokých blanitých křídlech a okamžitě se pustil do nebohého kocoura. Účinek na sebe nechal čekat jen pár krátkých okamžiků. Alfréda i ve ztemnělém zákulisí bodalo chabé denní světlo do očí tak bolestivě, že pomohlo jen stočit se do pevného klubíčka. A saň byla rázem volná.

Literka se sice odvážně snažil kocoura nahradit, ale vampýrek ho odzbrojil stejným způsobem. A lanu už nic nebránilo, aby se poddalo síle tří čelistí a ochotně povolilo.

„Ne!“ vykřikl Adámek zoufale a mně se málem srdce zastavilo úlekem, protože jsem právě vběhla do zákulisí a spatřila jsem, jak se moje drahá holčička řítí k zemi.

Ale Magdalénka nedopadla.

Kde se vzala, tu se vzala, paní ředitelka na koštěti zachytila kometu Magdalénku a pěkně za oponou ji jemně posadila na zem. Pak vylétla vzhůru a zle zasyčela na Věrušku. Saň sklapla všechny tři čelisti, stáhnula ocas a zmizela někde ve školním sklepení. Paní ředitelka opatrně sebrala černé klubíčko a nebohého Literku, jehož posadila hned vedle Magdalénky. Klubíčko si však ponechala a už pěkně pěšky odspěchala do ředitelny.

Pidišpín se vypařil jako pára nad hrncem.

A já jsem doběhla právě včas, abych mohla s úlevou obejmout své děti. Vzala jsem Literku do náruče a dodala: „Jdeme domů, je nejvyšší čas na horké kakao s maršmelouny.“