Stará osika - krátký vodácký příběh

Děti vedle sebe seděly v loďce, Adámek pomáhal mohutnými záběry pádla mamince na přídi a dědečkovi na zádi, kdežto Magdalénka nechala své malé červené pádlo klouzat po hladině a jen si tak poslouchala zurčení vody.

Vypluli společně na řeku a teď si užívali klidné letní odpoledne. I když dědeček i maminka každou chvilku zvedali oči k obloze a děti věděly, že jim dělá starosti černý mrak, který nad nimi hrozivě visel už řádný kus cesty. Děti však počasí netrápilo, sledovaly ptáky na březích a stromy, jež se skláněly mnohdy až k říční hladině a tvořily zelenomodré brány zvoucí do tajemných světů.

„Dědečku, proplujeme pod tím stromem?“ Vykřikla Magdalénka u jedné zvlášť lákavé „brány“ z mohutné větve staré rozechvělé osiky.

Dědeček stočil loďku a ta zamířila k osice, vnořili se do jejího zeleného světa. Listí šumělo, drobné větvičky dětem čechraly vlásky, a když vypluli z její náruče, vše bylo jinak. Mrak zakryl slunce a ochladilo se tak, až se k sobě děti schoulily. Maminka je zabalila do huňaté deky. Z řeky stoupala pára a brzy zahalila hladinu. Dětem připadalo jako by pluli po obláčku. A na břehu se zakymácely velké zvonky bílého náprstníku. Adámek věděl, že při břehu si rád třese ocáskem konipas a nese si své žluté bříško od jednoho sousta k druhému.

Kousek popojeli a zase se zakymácel náprstník, tentokrát růžový. Pluli tiše dál po mlžném obláčku a náprstníky je pohupováním provázely.

Adámek šťouchl do Magdalénky. Chvilku spolu náprstníky sledovali, když náhle zahlédli tvorečka, malinkého skřítka, jak se jednou rukou drží stonku rostlinky a druhou na děti mává, až se květy fialového náprstníku divoce komíhají. Sotva poznal, že ho děti vidí, urputně je ručkou zval k sobě.

Magdalénka tiše špitla: „Dědečku.“

Tvoreček však zavrtěl hlavou a zmizel.

Dál pluli po nebeských obláčcích, ale brzy se zvonky náprstníku na břehu opět houpaly. Za chvilku jim skřítek zase kynul, aby přistáli u břehu. Magdalénka kývla hlavičkou, že rozumí: mamince ani dědečkovi o skřítkovi ani slovíčko.

„Dědečku, mohli bychom na chvilku přistát?“

Když přirazili ke břehu, maminka pomohla dětem vystoupit a začala chystat svačinu. Děti mezitím zkontrolovaly všechny náprstníky v okolí, ale po skřítkovi se země slehla. Jediný zvonek se nezhoupl.

„Děti, opatrně, náprstník je jedovatka.“ Varovala je maminka.

Náhle se potemnělý a chladný svět rozsvítil, mrak uvolnil cestu sluníčku a teplu. Paprsky rozehnaly mlhu a odhalily řeku.

„No tohle!“ vykřikl dědeček.

Řeka před nimi se proplétala mezi hrozivě špičatými kameny, které v mlze nemohli spatřit.

„Kdybychom nepřistáli, děti, o kameny by se loď dozajista rozbila a my bychom se pořádně potloukli. Jste naše veliké štěstí.“