Ve škole žije saň

Dnešek byl doopravdy prapodivný.

No posuďte sami: začalo to jako obyčejný krásný podzimní den. Těšila jsem se na odpoledne, jak si s dětmi vyrazíme ven a užijeme si trochu toho podzimního sluníčka. Nachytáme nějaký ten vitamín D, chápete.

Zkazila to ovšem hned z kraje odpoledne paní ředitelka, která mi v telefonu nesmlouvavě přikázala (přesně tak to bylo), abych se ihned dostavila do školy, protože moje děti prý provedly něco neslýchaného.

Takže jsem se pak s dětmi opravdu setkala v ředitelně, načež jsem byla zpravena o těch „neslýchanostech“.

Abych Vás neobtěžovala všemi skandálními detaily, zkrátím to:

Paní ředitelka našla mé děti celé špinavé na chodbě dlouhé minuty po začátku vyučování. A jako vrchol všeho Adámek v ruce třímal propálený sešit.

„Do matematiky!“ zdůraznila paní ředitelka.

„No posuďte sama.“ pravila na závěr a položila Adámkův poničený sešit triumfálně na stůl (skutečně v něm zela černá propálená díra). „Co s tím hodláte dělat?“

Zasunula jsem dozadu vtíravou vzpomínku na své dětství.

A jelikož jsem cítila, že paní ředitelka očekává, že nyní bych měla výchovně působit já, otočila jsem se na své děti, a co možná nejpřísnějším hlasem pravila: „Děti, ve škole si nehrajte se saní.“ (neodolala jsem té neodbytné vzpomínce).

Ve škole žijí skřítci

Mé dvě děti, Adámek, třeťák, a Magdalénka, prvňáček, školu zrovna nemusí. Hlásí mi to každý den ráno, kdybych náhodou zapomněla. Mě však naštěstí problémy s pamětí zatím nepostihly. Ne tak mého syna.

Hned se začátkem září se ukázalo, že Adámka paměť zrazuje častěji, než bych čekala. Tedy ve srovnání s jeho prvními dvěma školními léty. V říjnu již Adámek stačil ztratit takových věcí, že by tím zásobil celý první stupeň. A já jsem měla v papírnictví otevřený účet a s Maruškou, tedy paní prodavačkou, jsem si tykala už od konce září.

Abych nekřivdila tomu nebohému dítěti, Adámek se opravdu snažil. Bylo vidět, že všechny ty ztráty jsou jaksi mimo jeho vůli. Často jsme společně vzpomínali na jeho spolužáka, Pavlíka Ozkuse, kterého podobné problémy trápily celý loňský školní rok. Nakonec začal tvrdit, že mu věci kradou skřítci a dokonce na tomhle neuvěřitelném vysvětlení trval tak zarputile, až ho jeho rodiče raději nechali přeložit do jiné školy.

Dnes ovšem obě děti přiběhly ze školy, oči navrch hlavy, a že prý přišly na to, kam všechny Áďovy věci mizí.

A tak jsem je nechala povídat.

Adámek začal zeširoka:

„Hned v geometrii jsem zjistil, že se mi zase ztratilo kružítko. Zoufal jsem si, marně jsem ho hledal ponořený až po ramena v aktovce."

Zbrusu nové aktovce, musím podotknout. Ta stará prostě záhadně zmizela. Ale nebudu přerušovat jeho vyprávění mými stesky.