Ve škole žijí i bludičky

Když mi dnes už v devět hodin dopoledne zazvonil telefon a na displeji se objevil nápis „paní ředitelka“, okamžitě mě přepadlo zlé tušení. Myslí mi běžely představy o strašlivých trojhlavých saních, a tak ještě dřív, než mě roztrpčená paní ředitelka s jasně slyšitelným přemáháním slušně požádala, zda bych se mohla dostavit do školy, „nejlépe okamžitě“, jak to formulovala, byla jsem již v poklusu na cestě.

Ke škole jsem doběhla v rekordním čase, školní chodník mě však notně zdržel. Byl lemován spoustou dýní po celé délce z obou stran. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, jelikož dnes se ve škole konala dýňová slavnost a děti dostaly za úkol přinést si vyřezané dýně. Což s nadšením udělalo zjevně každé dítě. Zvláštní však bylo, že mnoho z těch ozdobených dýní bylo rozstrkáno, zakutáleno, poničeno a dokonce rozmačkáno na kaši, s dýňovými semínky rozstříknutými do široka. Chodník zkrátka vypadal jako bojiště a pro ty nebohé dýně to očividně nedopadlo dobře.

Dýňový masakr, znělo mi v hlavě, když jsem konečně vběhla do ředitelny.

„Dobrý…!“obraz, který se mi naskytl, mi nedovolil pokračovat.

Tam, kde jsem očekávala obličej paní ředitelky, hrdě se dmula její hruď. Abych se jí mohla zahledět do očí, musela jsem notně zaklonit hlavu.

„…den.“ dořekla jsem a sklapla pusu.

Paní ředitelka se nade mnou tyčila v nebývalé výšce a její oblečení vypadalo stejně překvapeně tou náhlou změnou jako paní ředitelka sama. Kalhoty končily vysoko nad kotníky, nebo spíš těsně pod koleny, a rukávy košile se marně snažily zahalit alespoň lokty. Na mnoha místech oblečení napětí prostě nevydrželo. Zbytky dýní, kterými byla paní ředitelka olepená od hlavy až k patě, se nakonec zdály jako nepodstatná maličkost.

Rychle jsem zkontrolovala děti. S úlevou jsem zjistila, že i když se zjevně dýňové bitvy zúčastnily také, na jejich velikosti se nezměnilo vůbec nic. V hlavě mi vířila asi tak miliarda otázek a každou vteřinou přibyla další. Nebyla jsem však schopná vyslovit jedinou nahlas.

„Čeho je moc, toho je příliš!“ přerušila mé váhání paní ředitelka zoufalým výkřikem a zašermovala svou dlouhou paží. Jen tak tak jsem stihla uhnout z dosahu jejího rozmáchnutí. Paní ředitelka věnovala nešťastný pohled své přerostlé ruce a raději připažila. S povzdechem se klátivě usadila do křesla, což provázel zvuk tak výmluvný, že nikoho nenechal na pochybách, že kalhoty definitivně vzdaly snahu zůstat pohromadě.

Paní ředitelka si pomalu přikryla dlaněmi kolena čouhající i tak nad pracovní desku stolu a lehce přiškrceným hlasem mě požádala, zda bych mohla své děti odvézt domů a uvést je do stavu hodného školní výuky. Což jsem s radostí okamžitě udělala.

Doma mi děti nad kakaem s maršmelouny vysvětlily, co se vlastně stalo:

„Mami, dneska nás málem sežral krtek!“ vypískla Magdalénka, sotva ulovila první rozteklý bonbón.

„Co?“ lekla jsem se. Očekávala jsem vysvětlení záležitosti v ředitelně, ne odhalení další neuvěřitelnosti. Kam se na tohle všechno hrabe trojhlavá saň, že?

„Je to pravda.“ pokýval vážně Adámek ozdobený kakaovými fousy.

Děti pokračovaly ve vyprávění:

Paní ředitelka ráno čekala před školou a organizovala ukládání dýní, přebírala je od dětí a různě přerovnávala.

Adámek tedy stále viděl jen nesourodou dlouhou řadu různých větších či menších dýní, ale paní ředitelka v tom zjevně nacházela potěšení.

A jelikož za chvilku mělo začít vyučování a trousili se už jen poslední opozdilci, Adámek s Magdalénkou se rozhodli, že je nejvyšší čas zasednout do lavice. Sama od sebe se však vykutálela jedna větší dýně z řady. Paní ředitelka ji okamžitě s roztrpčeným „hm“ vrátila na místo. Tehdy se poprvé trochu zakuckala. Jen se narovnala, z řady se vykutálela jiná.

Škodu hned napravila s nespokojeným dvojitým „hm, hm“, načež kýchla, až nadskočila.

Vzápětí se ale vykutálela třetí a děti si všimly jemného obláčku, jenž se nad dýní vznesl a donutil hbitou paní ředitelku k dalšímu mohutnému kýchnutí. A konečně také objevily, že dýně se škodolibým úsměvem pošťuchuje Pidišpín!

A paní ředitelka, již zrudlá úsilím, pobíhala, jak se Pidišpínovi zlíbilo, dýně zarovnávala, pokašlávala a kýchala.

Než si však Adámek promyslel, jak by se paní ředitelku dalo od Pidišpínových zlomyslností zachránit, obořila se na ně: „Nemáte už sedět v lavicích, co?“

Děti tedy nechaly paní ředitelku svému osudu a odspěchaly. Hned na chodbě potkaly Literku a popsaly mu novou Pidišpínovu neplechu.

„Pidišpín je dneska od rána při síle.“ povzdechl si Literka, „zachránil jsem tři svačiny a nejméně čtyři domácí úkoly. Jsem zvědavý, co dnes ještě vyvede.“

Děti se rozloučily a odešly každý do své třídy. Byl nejvyšší čas, jen co dosedly do lavice, zazvonilo a vyučování začalo.

Paní učitelka zrovna povídala, že přesně o půl deváté bude mít paní ředitelka proslov do školního rozhlasu, týkající se uspořádání dnešního dne. Jenže odbila půl devátá a rozhlas zůstal tichý. Po chvilce paní učitelka pokrčila rameny a pokračovala ve výuce.

Když zazvonilo na přestávku, děti se vyhrnuly ze třídy, ale Adámek, poučen, si nejprve všechno uklidil a uložil do aktovky, kterou pevně zavřel. U skříňky už na něj čekala Magdalénka s Literkou.

„Paní ředitelka zmizela.“ oznámil Literka hned na uvítanou.

„Zmizela?“ Podivila se Magdalénka. „Jak mohla jen tak zmizet?“

„To nevím, ale vsadím své boty,“ ukázal na svoje botky Literka, „že v tom má prsty Pidišpín.“

„Naposledy jsme ji viděli venku u dýní, tak co kdybychom se tam zašli podívat?“ navrhl Adámek.

Opatrně proklouzli kolem paní učitelky.

Dýně na chodníku stále ležely halabala, jak je Pidišpín rozstrkal a naokolo panoval zvláštní klid. A do toho ticha na ně zablikalo měkké světýlko, houpavě a polehoučku, jako by spřádalo taneční krůčky jemné jako pavučinka, se neslo k dětem.

Jen co se protančilo až k Magdalénce, objevila se další dvě světýlka.

„To je krása.“ zamumlala Magdalénka a natáhla ke světýlku ruku.

„Bludičky.“ vykřikl Literka do blaha rozprostírající se v dušičkách dětí.

„Jedeš, potvoro!“ Literka bludičky odháněl bez milosti, vůbec snad nevnímal tu krásu.

Sotva světýlka zmizela, děti se probraly jako z těžkého snu.

„Na bludičky si musíte dávat pozor.“ vysvětloval udýchaně Literka. „Zavedou vás do míst, které znají jenom ony, a už vás nikdy nikdo nenajde.“

„Kde se tady vzaly?“ zeptal se Adámek

„Asi tam kde se vzala Věruška.“ pokrčil rameny Literka.

„Hm.“ zamručel Adámek a nespokojeně šťouchl do nejbližší dýně. Vzápětí ho zašimralo v nose a kýchnul.

„To je divné.“ Adámek si vzpomněl, jak nad dýněmi kýchala paní ředitelka.

„Jsi v pořádku, Adámku?“ starala se jeho sestřička.

„Nevím.“ zamračil se Adámek a mnul si nos.

Magdalénka potřebovala překonat dýňovou hranici, aby mu mohla přispěchat na pomoc. Jenže tomu překonávání právě nevěnovala dostatečnou pozornost a plácla sebou na zem. Dýně se rozprskly do daleka. A než stačila Magdalénka byť jen vzdychnout nad svým zevnějškem, kýchala už spolu s Adámkem.

A svět se jedním rázem zvětšil. Ocitli se mezi strašidelnými dýňovými obry v travnaté džungli uprostřed nehostinné pustiny.

„Zmenšovací prášek!“ vykřikl Literka. Zíral na prťavé děti u svých skřítčích nohou.

„Hlavně se vůbec nehýbejte.“ zaduněl a kolem hlavy mu proletěly bludičky.

„A v žádném případě se nepouštějte za bludičkami, nebo vás už nikdo nikdy nenajde. Já musím zjistit, jak napravit tenhle malér.“ odspěchal pryč a obě děti zanechal mezi zubatými dýněmi napospas zákeřným světýlkům.

Ale ne na dlouho.

„Dnešní lov je úspěšnější, než jsem čekal.“ Ozvalo se jim nad hlavami.

Pidišpín!

„Ten nám tady scházel.“ povzdechl si Adámek.

„Kde je paní ředitelka?“ vykřikla neohroženě Magdalénka.

Pidišpín se zasmál a pokrčil rameny: „Těžko říct, kam paní ředitelku zavedly bludičky.“

„Ty jeden!“ pustil se do vyhrožování Adámek.

Samo sebou chtěl pokračovat, ale přerušilo ho Pidišpínovo mocné kýchnutí.

Z rozmačkaných dýní se zmenšovací prášek stále uvolňoval. A tak stál vedle malého Adámka a Magdalénky ještě menší Pidišpín dříve, než si stačil uvědomit, že se chytil do vlastní pasti.

„Zatroleně.“ rozkřikl se vztekle Pidišpín a sáhnul po váčku, který měl připevněný u pasu. Víc už nestihl, kolem nosu mu zakroužila bludička, Pidišpín zjihl a na váček v tu ránu zapomněl. Jen zasněně sledoval tančící světýlko. Udělal krok blíž, pak ještě jeden, natáhnul ruku, ale bludička poskočila kousek dál a Pidišpín za ní.

„Pidišpíne!“ zavolala na něj Magdalénka.

„Možná že když budeme sledovat bludičky, zavedou nás přímo k paní ředitelce.“ ozval se omámeně Adámek, jemuž také tančila kolem hlavy bludička. Pomalu se ztrácel ve vysoké trávě tam, kde před chvilkou zmizel i Pidišpín.

„Adámku, stůj!“ vykřikla Magdalénka.

Ačkoliv si pamatovala Literkovo varování, že bludičky se zásadně nenásledují, Adámka jim nechat nemohla, a tak se za nimi do trávy vnořila také.

Bludičky je vedly hnědnoucí podzimní trávou, na žádnou dýni nenarazili už nějakou dobu a v Magdalénce narůstaly obavy.

Náhle se před nimi vynořila jedna obzvlášť hrozivá. Magdalénka ji hned poznala, byla to ta, co se zakutálela ze všech nejdál. Dýně se mračila a cenila ostré zuby.

„Je to jenom dýně, jenom dýně.“ ujišťovala se Magdalénka.

Dýně ležela hned vedle krtčí hromádky, která nad dětmi čněla jako sopka.

Jako sopka právě se budící k životu!

Země se zachvěla a ze sopečného vrcholu se sypala hlína a kamínky, pro děti však teď představovaly stejné nebezpečí jako valící se kusy skály.

Bludičky byly rázem ty tam.

A na děti s Pidišpínem hleděl ohromný černý netvor s obřími lopatami místo předních tlap a s tlamou, z níž čněly veliké zažloutlé zuby. Netvorův čumák se kroutil a čenichal. Zavětřil děti. Přišly zrovna vhod, jelikož byl akorát čas na dopolední svačinku.

„Krtek.“ Zavřískl Pidišpín.

Krtek se vyhrnul z krtince nečekanou rychlostí.

Jediný a na první pohled chatrný úkryt široko daleko nabízela dýně. Děti se

s Pidišpínem protáhli dovnitř mezírkou mezi pravým koutkem a zubem. Krtek byl naštěstí moc veliký, zároveň ale i odhodlaný. Hrabal a kousal tak urputně, až bylo všem jasné, že tady jsou v bezpečí jen na velmi krátký čas.

Adámek ke svému úžasu spatřil paní ředitelku v hlubokém spánku schoulenou na dně dýně. A neprobudila se, ani když s ní opravdu silně zatřásl.

„Co je to s ní?“ obořil se na Pidišpína, který si horečnatě prohledával kapsy a o Adámka se vůbec nezajímal.

„Hledáš tohle?“ Vytáhla Magdalénka napěchovaný váček.

„Okamžitě mi to vrať.“ vrhl se na ní Pidišpín, ale Adámek ho včas zachytil.

„A teď nám pěkně povíš, proč je ten váček tak důležitý.“

Pidišpín se zarazil, nasadil výraz dokonalé lhostejnosti a ledabyle mávnul rukou: „Ale

vůbec není důležitý, vlastně mě vůbec nezajímá.“

„Dobře.“ usmála se Madlenka, „tak ti nebude vadit, když ho vyhodím, abychom se s ním zbytečně netahali.“ A předstírala, že chce váček opravdu zahodit.

„Ne.“ vykřikl Pidišpín, „To je zvětšovací prášek!“

Adámkovi i Magdalénce se ulevilo. Jsou zachráněni!

Zbývalo vyřešit paní ředitelku. Ale rychle! Krtek byl pilný a rychlý, za chvilku se prokouše za nimi.

„Když nám řekneš, co je s paní ředitelkou, dáme trochu toho prášku i tobě.“

Pidišpín byl očividně šťastný, že jsou děti ochotné mu pomoci a tak ze sebe úslužně chrlil vše, co děti chtěly vědět: „Paní ředitelce vůbec nic není, jen spí. Pokud je totiž někdo pod vlivem zmenšovacího prášku příliš dlouho, usne a probudí se až, když je zase zvětšen. A většinou si vůbec nic nepamatuje.“

Krtkovi se právě podařilo odhryzat z dýně horní špičák a uvolnit si cestu. Adámek přiskočil k paní ředitelce, posypal Magdalénku, Pidišpína a sebe zvětšovacím práškem akorát včas, aby unikli mlsnému krtkovi.

Zvětšili se okamžitě, dýně se rozprskla na všechny strany jako by v ní vybuchla bomba.

Pidišpín pro jistotu zmizel jako pára nad hrncem, ale přispěchal Literka, patrně našel v knihách nějakou užitečnou, teď už ale zcela zbytečnou, informaci.

Když uviděl zamazané děti, chtělo se mu přeci jen trochu smát, ale přemohl se a pravil: „Paní ředitelku raději zvětšíme až v ředitelně.“

Adámek mu podal váček se zvětšovacím práškem: „Myslím, že u tebe bude v bezpečí, Literko.“

V ředitelně položili ušmudlanou paní ředitelku do křesla.

„Já ji zvětším a vy raději běžte. Snad si opravdu nebude nic pamatovat.“ chystal si Literka zvětšovací prášek.

Jenže váček mu vyklouzl a tak paní ředitelka obdržela neplánovaně vskutku důkladnou dávku. Účinek se dostavil okamžitě. Děti stihly akorát vykulit oči, Literka poděšeně syknout a paní ředitelka se začala budit. Protáhla dlouhatánské paže a zívla.

V tom okamžiku děti pochopily, že jim zůstalo několik prchavých vteřin na záchranu reputace a daly se na kvapný ústup. Naneštěstí dobře neodhadly dosah ředitelčiných dolních končetin táhnoucích se přes půl kanceláře a zakoply o ně. Než se stačily posbírat, paní ředitelka se probrala dost na to, aby prozkoumala, v jakém stavu se nachází její oblečení, obličej a vlasy a děti její pozornosti neunikly už vůbec:

„To jsem si mohla myslet! Hned volám mamince!“ rozkřikla se paní ředitelka a zprudka vyskočila z křesla. Nečekala však, že se její hlava bude nacházet v takové výšce a ztěžka se překlopila na pracovní stůl. Když se jí podařilo konečně napřímit, chvilku z té výšky překvapeně hleděla na zem, na své dlouhé ruce a pak znovu na děti.

Obličej se jí zbarvil rozčílením do nachova, načež zvedla telefonní sluchátko, na ucho se jí ho podařilo přiložit na třetí pokus a hned na druhý zvládla vyťukat telefonní číslo. Přeci jenom mířit na ta malá tlačítka z takové délky není jen tak.

Děti si jen povzdechly a odevzdaně zůstaly sedět na měkkém koberci.

A tam jsem je také našla.

„Teda dneska to Pidišpín pořádně přehnal.“ rozzlobeně jsem vrtěla hlavou, když děti dovyprávěly.

„Skutečně vás ten krtek nezranil?“ zkoumala jsem děti.

„Ani se k nám nepřiblížil.“ ubezpečila mě Magdalénka.

„Tak snad se z celé příhody Pidišpín aspoň poučil.“ zadoufala jsem. Tušila jsem, že marně.