Věruška a draci

Že mi telefon zazvonil až odpoledne, když už jsem mířila pro děti do školy, mě nepřekvapilo. Nečekala jsem totiž nic jiného. Nemohl mě překvapit ani ředitelčin rozčílený hlas, marně předstírající zdvořilou žádost o vyzvednutí mých drahých dětí u ní v kanceláři. 

Dnes se totiž ve škole konala drakiáda, neboli naprosto neodolatelná příležitost pro lumpárny Pidišpína a jiných školních tvorů.

Řekli byste, že bych měla být ze setkání s paní ředitelkou nervózní. Ale nebyla jsem. Děti mi totiž hned druhý den po té neblahé události se zvětšovacím práškem referovaly, že paní ředitelka se scvrkla do své původní velikosti. Prý to vůbec nešlo na rozum Literkovi, který tvrdil, že účinek vyprchává týdny a že je naprosto nemožné, aby se jeho vliv vytratil přes noc.

Takže když jsem klepala na dveře ředitelny, věděla jsem, že není nutné namáhat si krční páteř, abych se paní ředitelce zadívala do očí. Když jsem však paní ředitelku shlédla tentokrát, udržet kamenný výraz mě stály všechny síly. Přesto si nejsem jistá, že mi koutky úst necukaly.

Ruku do ohně bych za to nedala, jak se říká.

Paní ředitelka na mě hleděla a určitě se mračila, bohužel neměla čím. Z obočí zůstaly jen ohořelé trosky, tváře se černaly sazemi a celou katastrofu rámovala doutnající ofina.

Ve škole žijí i bludičky

Když mi dnes už v devět hodin dopoledne zazvonil telefon a na displeji se objevil nápis „paní ředitelka“, okamžitě mě přepadlo zlé tušení. Myslí mi běžely představy o strašlivých trojhlavých saních, a tak ještě dřív, než mě roztrpčená paní ředitelka s jasně slyšitelným přemáháním slušně požádala, zda bych se mohla dostavit do školy, „nejlépe okamžitě“, jak to formulovala, byla jsem již v poklusu na cestě.

Ke škole jsem doběhla v rekordním čase, školní chodník mě však notně zdržel. Byl lemován spoustou dýní po celé délce z obou stran. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, jelikož dnes se ve škole konala dýňová slavnost a děti dostaly za úkol přinést si vyřezané dýně. Což s nadšením udělalo zjevně každé dítě. Zvláštní však bylo, že mnoho z těch ozdobených dýní bylo rozstrkáno, zakutáleno, poničeno a dokonce rozmačkáno na kaši, s dýňovými semínky rozstříknutými do široka. Chodník zkrátka vypadal jako bojiště a pro ty nebohé dýně to očividně nedopadlo dobře.

Dýňový masakr, znělo mi v hlavě, když jsem konečně vběhla do ředitelny.

„Dobrý…!“obraz, který se mi naskytl, mi nedovolil pokračovat.

Tam, kde jsem očekávala obličej paní ředitelky, hrdě se dmula její hruď. Abych se jí mohla zahledět do očí, musela jsem notně zaklonit hlavu.

„…den.“ dořekla jsem a sklapla pusu.